Vraždy v naší ulici

Nedávno mi přistál ve schránce kreslený vtip, v němž se pes ptá kočky: "Znáš ten pocit, když uděláš něco špatného nebo se něčím proviníš, a celý den pak máš výčitky svědomí?" A kočka mu na to odpoví: "Ne." 

Vzpomněla jsem si při tom na naši hafdámu Willy, která by na podobnou otázku zcela jistě odpověděla stejně. Usuzuji tak z toho, že když se jí jednou podařilo přetvořit zbrusu nové polobotky ve vzdušné sandály, ani ji nenapadlo se za to stydět - o nějakých výčitkách svědomí ani nemluvě. Možná v sobě měla trochu kočičí krve, a chovatel nám to zatajil?

Toto nevinně vypadající stvoření, tvářící se jako kdyby neumělo do pěti počítat, se však nespokojilo s pouhým redesignem obuvi. Jeho specialitou byla chirurgie, a takového doktora bych fakt nechtěla. Pacienti totiž pravidelně podléhali těžkým traumatickým zraněním, a na výsledky nepovedených interních a plastických zákroků jsme proto naráželi i tam, kam oko nedohlédlo. A jak by ne, když...

Willy zuby má jak nože,

viz nejeden exemplář.

 Chudák králík neměl šanci;

snadno u nás ztratit tvář!

V tmavém koutě za kanapem
krtek život dokonal.

Tu leží slon bez chobotu,

mrtvá husa opodál.

Zohavená kachna s hlavou
oddělenou od těla,

a tu novou Mackie Messer
také brzy oddělá.

Další oběť neunikla
smrtelnému objetí.

Její duše zanedlouho
tam nahoru odletí.

Pravdu ale nezatajíš -
rozparovač dostal šach.
Čapli jsme ji in flagranti!

Teď už víme, kdo je vrah.

Epilog: Mne sice nějaká ta mrtvolka nerozhází, ale i v kafilerii se občas musí udělat pořádek. Zahubené ubožáky jsme tudíž posbírali, a po pietním obřadu je uložili do hromadného hrobu v kaktusové zahradě.

Budiž jim země lehká.