Ve světě, točícím se stále rychleji, a pomalu se blížícím nekontrolovatelné vývrtce, nemusíme Jeníčka dvakrát pobízet. Po pravdě řečeno, on leckdy nepotřebuje pobízet vůbec.
Potíž je v tom, že milý Johnny se neodebere ani nade mlejn ani pode mlejn, ale do nějaké veřejné instituce, užít si svých patnáct minut slávy. Za pomoci legálně držené flintičky AR-15, na níž (v očekávání věcí příštích) namontoval "bump stock."
V tom, že druhý dodatek ústavy Spojených států amerických zaručuje občanům právo vlastnit zbraň, bych neviděla problém. Spíš jde o to, jakou. Zbraní v rukou spořádaných občanů se nemusíme bát - ono známé heslo, "nezabíjejí zbraně, ale lidé," pravděpodobně slyšela většina z nás. Ovšem když má na kohoutku prst zamindrákovaný cvok, který ve chvíli negativního psychického rozpoložení vystřílí půl školy, na podobné průpovídky se rychle zapomíná. Politici se probudí z pokojného spánku, a okamžitě začnou volat po zákazu veškerých střelných zbraní.
Podle zákonů se však řídí jen ti poctiví, a mně táhne hlavou hned několik zvědavých otázek: Nehrozí v tom případě nebezpečí, že bouchačky budou vlastnit pouze zločinci? Jak si mám vysvětlit nízké statistiky vražd v po zuby ozbrojeném Izraeli? Nebo ve Švýcarsku, kde se to o víkendech muži s flintou přes rameno jen hemží? A co třeba Kanada, kde jsou zákony, týkající se držení zbraní, mnohem přísnější než v USA? Jak je možné, že Toronto si ve střílení občas nezadá s divokým západem, když revolvery, pistole a jim podobné hračičky jsou už od dvacátých let minulého století tak ostře sledovány?
Téma plošného zákazu střelných zbraní rozdělilo veřejnost na dva nesmiřitelné tábory. Ano, počet vloupání do domácností by určitě klesl, kdyby se v každé nalézala zbraň - jak káže zákon v Kennesaw (Georgia), Nucla (Colorado), a několika jiných amerických městech. Neboť i ten nejblbější zloděj si dobře rozmyslí, kam leze, když ví, že může narazit na ozbrojeného vlastníka. Ale na druhou stranu: Stačila by taková maličkost, jako je domnělý křivý pohled k tomu, aby se lidé cestou z hospody navzájem postříleli? A měli by učitelé natolik dobrou míru, aby ve vzniklém chaosu nesejmuli místo útočníka jednoho ze zpanikařených žáků? Nehledě k tomu, že toho, kdo je odhodlán zabít, nelze zastavit. V nic netušícím, neozbrojeném davu postačí i kudla, a když není po ruce ani ta, agresor prostě vsedne do auta, a pokosí všechny okolo.
Od 15. prosince 1791, kdy byl druhý dodatek americké ústavy přijat, vývoj zbraní značně poskočil. A proto si myslím, že pokus o eliminaci problému by měl začít vyhlášením striktního zákazu vlastnění a prodávání automatických i poloautomatických útočných pušek, a poté nabídnout celostátní program s atraktivními podmínkami jejich zpětného odkupu. Vždyť kdo potřebuje AK-47, Ruger Mini-14, AR-15 a jiné kvéry vojenského stylu, které plivou kulky rychleji, než rozzuřený dromedár obsah svého žaludku? V Austrálii tento odvážný krok udělali v roce 1996, a zatím se zdá, že s dobrými výsledky. Jenže USA není Austrálie, a kdo si troufne na všemocnou NRA (National Rifle Association)?
Zbytek by pak připadl justičnímu systému, leč to by se nejdřív museli soudci a politici pochlapit (pardon, poosobit, když máme tu genderovou rovnost). Je výsměchem spravedlnosti vidět Anderse Breivika, jak si stěžuje na nehumánní podmínky v base, porušování lidských práv, a omezování základních svobod! A to je, prosím, ubytován ve třech místnostech, má k dispozici televizi, PlayStation a počítač, a korespondenčně studuje (nebo studoval - nevím, jestli ho to už neomrzelo) na "oslovské" univerzitě.
Já bych mu, chuděrovi, navlíkla růžové spoďary, a zaplatila mu letenku do kempu šerifa Arpaia. Vysvětlení pro neznalé: Joe Arpaio je obávaný šerif v Maricopa County, Arizona, jemuž se kriminálníci snaží pokud možno nedostat se pod ruku. A kdo by se jim divil? V televizi mohou sledovat pouze naučné, či jiné neškodné programy, bydlí ve stanech, vykonávají všeobecně prospěšné práce, a ta růžová jim tolik sluší! Jistě nemusím podotýkat, že bývalí trestanci se do jeho působiště veeelice neradi vracejí.
Tam by se Mr. Breivik mohl dovolávat svých práv, co hrdlo ráčí. A pokud by izolace měla i nadále negativní vliv na jeho psychické zdraví, šerif Arpaio by mu jistě neodepřel ozdravný pobyt ve společnosti ostatních rezidentů.
