Svatební cesta ve třech

Jestlipak se pořád jezdí na svatební cesty, teď, když je bída? Nemohu uvěřit že od té, kterou jsme podnikli s mým prvním vyvoleným, uplynulo už 57 let! Ale tehdy stále vládnul socialismus, a chudoba tudíž neexistovala.

Ne, nejeli jsme k moři. To bychom po našem skútru, a našich zadních částech těla chtěli přece jenom přespříliš - i kdyby nás k nějakým těm teplým vodám pustili. V souladu s obsahem peněženek jsme si proto naplánovali cestu k dederonským sousedům, a pečlivě se na ni připravili. Na Vodníka (a.k.a. výše zmíněný skútr červenozelené barvy) jsme dopředu naložili ve švech praskající loďák, dozadu neméně nacpaný kletr, a v zápalu cestovní horečky nám uniklo, že ssebou vezeme černého pasažéra. Ten potvorák se zřejmě ukryl pod sedlo, protože do zavazadel by se nevešel, a dal o sobě vědět teprve za Prahou, když jsme píchli.

Ne nadarmo se říká, že člověk míní, pámbu (život, Murphy, dosaďte si co či koho chcete) mění. Díky zpoždění jsme do Plavna přijeli až za tmy, a s překvapením našli oba hotely plné. Nepomohl ani podstrkávaný bakšiš, ani blýskání zbrusu novými snubními prstýnky, a ačkoliv spát pod širákem se nám zrovna nechtělo, jiná možnost nebyla.

Po notné chvíli slepého tápání liduprázdným městem jsme objevili rozlehlý park, na jehož konci se tyčila vysoká, bílá zeď. Perfektní místo pro bivak! Dotlačili jsme tedy skútra přes trávník ke zdi, a skryti za hustým křovím se uložili k spánku.

Probudila nás rosa a ruské častušky, zaznívající z druhé strany zdi. Chvíli jsme kolem sebe nechápavě koukali, a nebyli si jisti zda bdíme, či stále spíme. Copak jsme včera nejeli směrem na západ? Ano, jeli. Jenže jsme si v té tmě nevšimli ostnatých drátů na vrcholku zdi - a strávili noc vedle sídliště permanentních hostů, zajišťujících oddanost svých věrných spojenců.

Vědomí nebezpečí, jemuž se zde vystavujeme, naše pohyby značně urychlilo. Co kdyby nás objevila hlídka sovětských rozvědčíků? Uvěřili by tvrzení, že jsme vjesjólije rebjáta okťabrjáta, která celou noc prochrněla spánkem spravedlivých, a nepřijela sem tu jejich šťastnou kolonii rozvrátit?

Takové riziko jsme nemínili podstoupit. Za zvuků ryzí ruštiny (právě hráli Padmaskóvnyje vječerá) jsme tiše zlikvidovali kemp, a rychle se odstranili z kritické zóny. Skútra jsme se odvážili našlápnout až v dostatečné vzdálenosti od zdi, ozdobené korunou z trní, a provázeni tóny písně o krásách Leninských hor se rozjeli k Lipsku.

Tam jsme našli nocleh bez potíží, takže starost s hledáním bivaku odpadla. A jelikož jsme se vymázli přímo před nemocnicí, nemuseli jsme se pídit ani po někom, kdo mi zafáčuje pohmožděný kotník. Jo jo, němečtí soudruzi možná občas udělají chybu, ale mokré kočičí hlavy jsou u nich stejně kluzké (a tvrdé) jako v Československu.

Našich padlých těl se okamžitě ujal houf zdravotníků, vyrojivších se z útrob budovy. Na moje protesty a posuňky, jimiž jsem se snažila naznačit, že mi nic není, nikdo nedbal. Bez ceremonií mě posadili na vozejček, odvezli na ošetřovnu, a jejich přívětivé, leč nesmlouvavé chování jsem pochopila až když mě opět vyváželi ven. Teprve pak jsem si všimla, že to, co jsme navštívili nebyla nemocnice, ale útulek pro duševně znevýhodněné.

Jako grand finale našeho romantického výletu, během něhož jsme nejenom zmokli, se utrhlo lanko od plynu. Z nouze jsme ho nastavili na pevno šroubem, takže teď nám to frčelo kosmickou rychlostí i do toho největšího kopce.

Dodnes je mi záhadou, jak jsme unikli dalšímu, a mnohem vážnějšímu karambolu. Za nejpravděpodobnější vysvětlení však považuji to, že jsme v tom fofru někde ztratili našeho nezvaného spolujezdce, pana Murphyho.