Squatteři jsou tvorové, kteří zaberou neobývanou budovu, aniž by uzavřeli nájemní smlouvu. Ti obzvláště drzí se nastěhují i do prostor, v nichž žijí zákonní majitelé, a vystrnadit je dá někdy zatracenou práci.
Toto jednání je sice právně kvalifikováno jako trestný čin, ale vysvětlujte to pavoukům, a jiným vlezlíkům! Rozumná řeč s nimi není, pokutu jim dát nemůžete, a když je vyhodíte dveřmi, vrátí se oknem. Abyste mi rozuměli: Mně většina domácích breberek nevadí - pokud se mi ovšem nepletou pod nohy, nelezou po mně, hledí si svého, dodržují domácí pravidla, a nedávají mi najevo, že tady bydlí oni a ne já.
Výjimkou jsou mouchy a komáři. Ty tluču bez milosti a na potkání, a jsem ráda, že je pámbu neobdařil devíti životy, jako kočky. Jenže co mám dělat poté, co načapám (prý užitečného) pavouka, sebevědomě se procházejícího po vaně? Mám ho přivítat jako nového člena rodiny, spláchnout ho zpátky do podzemního labyrintu městské kanalizace, nebo z něj udělat mastnej flek?
Nastalé dilema vyřešil Ted. Milého osminožce něžně uchopil do ubrousku, a se slovy, "když dokázal zdolat tak obtížnou cestu, zaslouží si žít," ho odnesl ven na trávník.
Vděčnému pavoučkovi se na čerstvém vzduchu zřejmě zalíbilo. Okamžitě začal soukat novou ubytovnu, již umístil přímo před vchod do domu. Žádat o stavební povolení ho ani nenapadlo; asi věděl, že to jde i bez něj. Ustavičně strhávané dílo opravoval bez jediného zaklení, a zatím co já si z obličeje odstraňovala lepkavou pavučinu, on už háčkoval novou. Jó, ne nadarmo se říká, že každý dobrý čin musí být po zásluze potrestán!
Netrvalo dlouho, a vedle pavouka si, rovněž bez potřebné bumážky, postavily hnízdo vosy.
Nevím, jestli novopečení sousedé uzavřeli přátelskou dohodu, ale vypadalo to, že se navzájem respektují. Jelikož jsme si nebyli jisti, zda mírová smlouva zahrnuje i nás, pro jistotu jsme vyhlásili válku oběma - a několik bitev jsme dokonce i vyhráli.
Dále tu máme mravence. Ačkoliv se jejich království nalézalo v dostatečné vzdálenosti od našeho hradu, netrvalo jim dlouho objevit četná místa, kde tesař nechal díru. Ne že by mi těch pár drobků, co našli ve škvírách, nějak chybělo, ale vléct je domů po kuchyňské lince nebyl dobrý nápad. Nehledě k tomu, že krást se nemá.
A co teprve, když squatteři při svém nelegálním počínání navíc ještě dělají randál! Což byl případ koncertmistra cvrčka, který se nám nastěhoval do garáže. Jeho hlasité vrzání nás dohánělo k šílenství, neboť kvůli každonočním, nekonečně dlouhým symfoniím se nedalo spát.
I trpělivost má své meze, a mně došla jedné noci po půlnoci, kdy bylo do kuropění stále značně daleko. Na světlo energeticky úsporné žárovky jsem proto vytáhla dopravní prostředek zvaný koště, a vydala se rušitele nočního klidu zpacifikovat. "Tak to ne, ty uličníku," mumlala jsem si cestou pod fousy. "Tohle není vila Milada, a na našem písečku žádná práva nemáš!"
Po rozsvícení další ekologicky přátelské žárovky (to je ta zatočená do spirály, co obsahuje rtuť) nastalo ohlušující ticho. Cvrček přestal cvrkat a vyzval mě ke hře na schovávanou, v níž měl nepopiratelnou výhodu. Kdo tvrdí, že hmyz je blbý?
Likvidace černého nájemníka naštěstí trvala mnohem kratší dobu, než vyklizení Ladronky. Nechci se plácat po ramenou, ale myslím, že v tomto klání jsem poctivě vybojovala zlatou olympijskou medaili v šermu!
Teď jsem jenom zvědavá, komu (čemu) se u nás zalíbí příště. Jestli to však takhle půjde dál, brzy budu potřebovat nové koště.
