Šťastnou cestu! (2)

Revelstoke, 28. 12. 2007: Zatím co nám v jídelně servírovali oběd, vepředu v kabině se měnili mašinfírové. A jelikož panu Murphymu už nestačilo pouze vybíjet baterie či kazit počasí, křeslo hlavního strojvůdce obsadil on.

Šplháme k průsmyku Rogers,

a zimním královstvím nás provázejí lesní víly a bludičky. Tu tančí mezi stromy, tam po vrcholcích zasněžených hor...

Ve 1435 jsme přejeli 82 m vysoký a 148 m dlouhý Stoney Creek viadukt,

a zanedlouho poté vlak zastavil. Zpočátku se nikdo nevzrušoval, ale když jsme se pořád nehýbali z místa, začaly padat zvědavé otázky: "Pačemů my něpojéchajem?" 

Ne, mašinfírové něizmeníli mašínu za vódku; to jenom před námi vykolejil nákladní vlak, a my uvázli za ním. Že v hustém lese, pod oblohou, z níž se sype sníh budeme trčet 13 hodin, jsme ještě nevěděli.

V 1920 jsme dostali večeři, která původně nebyla v plánu. Kde to kuře sehnali mi bude nadosmrti záhadou! A pak už nezbývalo než trpělivě čekat.

Naši spolucestující řešili vzniklý zádrhel různými způsoby. Jedni se, podobni skrčencům, uložili napříč na sedadla, na podlahu mezi ně nebo kamkoliv jinam, kde nehrozilo nebezpečí že o ně někdo zakopne, a snažili se vše zaspat. Druzí se rozhodli extra čas propít, a zajímalo je pouze to, zda je bar dostatečně zásobený alkoholickými nápoji. A ti třetí se uchýlili do zábavní zóny ve vagónu před námi.

Čas plynul, hluk a vibrace vagónu zábavy rostly úměrně se stoupající náladou, rušily skrčence z pokojného spánku, a já přemýšlela o tom, co bude dál. Oprava poškozených kolejí určitě chvíli potrvá, do Banffu to jsou zhruba čtyři hodiny, takže kdy dorazíme do hotelu, kde na nás čeká postel (a doufejme i zavazadlo), ví jen čert a pan Murphy.

Krátce po čtvrté ráno jsme konečně dostali zelenou. Pan Murphy na to dupnul a uháněl s námi, jako kdyby nás ukradl - až jsem se obávala, abychom dopravu na trati nezastavili tentokrát my.

Skrz Golden jsme prolítli za hluboké tmy, spirálovými tunely se protáhli za úsvitu, a jediným plusem na celém debaklu bylo to, že Skalistými horami jsme místo za tmy projížděli za světla.

Svítá,

nad vrcholky svítá,

nový den nás vítá.

Koukám oknem ven,

bude hezký den,

až se rozední.

Na další nepředvídaný problém jsme však nemuseli čekat až do rozednění. Toalety, které ještě před několika hodinami hrozily uživatele vcucnout dolů do temného nenávratna, rychle ztrácely svou magickou sílu. Teď už by totiž nemohly vcucnout ani králičí bobek. Hladina výkalů v mísách se houpala v rytmu uhánějícího vlaku, snažícího se dohnat ztracený čas, personál zamykal jednu nepoužitelnou kabinku za druhou, a úleva se brzy musela hledat v "dětském ráji" o dva vagóny dopředu. Což znamenalo přejít dva kluzké, kymácející se můstky, a nespadnout při tom pod vlak.

Chvíli, ještě malou chvíli,

a bude den bílý,

bude konec dobrodružství...

Jenže to by nejdřív musel zazvonit zvonec, ten pan Murphy stále nerozezněl, a dobrodružství pokračovalo. Do Banffu jsme přijeli s patnáctihodinovým zpožděním (v 0945), zajištěný pokoj v hotelu jsme nevyužili, zavazadlo se nám v hromadě ostatních podařilo najít a pak vyhrabat, letadlo z Calgary do Victorie jsme o 30 minut zmeškali, a přerezervování letenky nás přišlo na $400. Konečnou tečku udělal až černý led na ulici před naším domem, na němž Ted uklouznul a přistál, sice plavně ale tvrdě, na otlačené sedací části těla.

Děkujeme, pane Murphy! Úkol jste splnil na jedničku, a zdárně se tak postaral o to, abychom na tenhle výlet opravdu nikdy nezapomněli.