Šťastnou cestu! (1)

Měl to být výlet našich snů. Z přímořského Vancouveru do Banffu v srdci Skalistých hor, nádhernou krajinou a v luxusu, jímž je vlak Rocky Mountaineer pověstný. Jenže organizace se chopil pan Murphy, a podle toho to i dopadlo.

Když z autobusu, vezoucího nás k trajektu málem vypadla převodovka, ještě jsme netušili, že to je jenom taková menší předehra k událostem následujících dvou dnů. Ani vybitá baterie, která z mého fotoaparátu udělala zbytečnou přítěž, ve mně nevzbudila podezření; prostě jsem si nadala do idiotů a smířila se s tím, že oficiálním fotografem bude Ted.

Píše se 27. prosinec, léta Páně 2007. Nádraží opouštíme brzy ráno raníčko, po sluníčku ani památky, zato do prosklené střechy vagónu bubnují četné kapky. Naše sedadla se nalézají hned vedle baru, což pan Murphy asi přehlídnul, a moji pozornost od nevlídného počasí rychle odvádí několik sklenic pomerančového džusu (liberálně zředěného sektem). 

Uháníme kaňonem řeky Fraser, podél černých skal. Historický most Alexandra, kdysi součást cesty ke zlatým polím v oblasti Cariboo, je v současnosti přístupný pouze pěším.

Táhnout bílou peřejí, a navíc proti proudu, není žádná legrace. A přesto to lososi rok co rok tvrdohlavě dělají! Ve zdolání Pekelné brány (Hell's Gate) jim pomáhá lososí žebřík.

I na protější straně je živo. Tamní trať patří CNR (Canadian National Railway), ta "naše" CPR (Canadian Pacific Railway).

Na mimoúrovňové křižovatce Cisco Crossing si obě společnosti z nějakého důvodu strany vymění (most CPR je černý, viadukt CNR oranžový). Že by s tím měla co dělat zelenější tráva?

Fraser River se odklonila na sever, a pod námi je řeka Thompson. Ochranné kryty nad kolejemi naznačují, že o padající kamení a sněhové laviny tu není nouze.

Do Kamloops přijíždíme za tmy. Definitivní nevýhoda cestování v prosinci! Když jsme v červnu výlet zajišťovali, taková maličkost, jako že v zimě se brzy stmívá, nás vůbec nenapadla.

Autobus, připravený nás naložit a odvézt do hotelu, se řidiči nepodařilo nastartovat (ano, vybitá baterie); pan Murphy nám zjevně naznačoval, že hned tak se ho nezbavíme. Naštěstí zavazadlo, mířící jinam než my, se podařilo včas zadržet a přesměrovat.

V Kamloops se vlak rozpojuje na dvě části - jedna končí v Jasperu, a druhá v Banffu. Trať vede v mnoha místech těsně podél silnice, po níž jsme si to v minulosti šustili už mnohokrát. Dnes jsem však ráda, že se na ni dívám z jiného úhlu, a s ginem a tonikem v pravici.

Jelikož pan Murphy přesunul páčku s nápisem "počasí" z deště na sníh, okolní krajinu teď místo šedivého závoje zahaluje závoj šedobílý. Na to, že zamrzlé vodopády nejsou na bílém pozadí vidět, jsme v červnu také nepomysleli.

Přejíždíme řeku Columbia, a vítá nás Revelstoke. 

Je poledne, většinu cesty máme za sebou, ale ta nejhezčí část skrz Skalisté hory nás teprve čeká. A protože i do Banffu přijedeme za tmy, moc toho asi neuvidíme.

Inu, pozdě bycha honiti. Aspoň nás tu dobře krmí...

(Pokračování)