Na houbách jsem byla pouze třikrát. Poprvé ještě před tím, než jsem se narodila, takže si toho moc nepamatuji. Možná i proto nerozeznám bedlu jedlou od muchomůrky zelené, o kozácích vím jen to, že žijí někde na Donbasu,
a o hřib musím nejdřív zakopnout, abych si ho vůbec všimla. A tak když mi Ted vzrušeně oznámil, že vzadu na zahradě objevil úrodu krásných hub, nejevila jsem sebemenší známku nadšení.
Z mé vrozené zvědavosti jsem se přesto šla na ty dary přírody podívat. A skutečně; na starém, mechem obrostlém pařezu jich trůnil celý houf. Usmívaly se na mne oranžovými kloboučky, a jako by svůdně šeptaly: "Posbírej nás, holka ... my jsme houby chutné ... bez červů ... udělej si smaženici ... bude dobrá ... takovou jsi v životě nejedla ... a už nikdy jíst nebudeš ..."
Děkuji, nechci. Tak daleko, abych se seznámila s podrobnostmi o výplachu žaludku, moje zvědavost opravdu nesahá.
Tolik tedy pro houbařskou zkušenost číslo tři. Ta s číslem dvě se odehrála v polovině let šedesátých, když podnik mého manžela zadlabal budování socijálizmu, a zorganizoval výlet na houby. Zaměstnanci, na něž se z dlouhého seznamu zájemců dostalo, se toho dne místo v práci sešli v Opletalově ulici, kde se způsobně zařadili do fronty a dychtivě čekali na odjezd do úrodných hvozdů.
Organizační řád fachal jedna radost, a ve stanovenou dobu u chodníku plavně přistál autobus. Setrval tam jenom několik minut, než se opět rozjel - tak rychlý nástup jsem ještě nikdy neviděla. Možná za tím vězela obava, že tuhle ulejvárnu někdo na poslední chvíli zatrhne, a oni se budou muset vrátit na svá pracoviště?
Po příjezdu k cíli se dveře autobusu se skřípěním otevřely, a houbaři, ověšeni košíky, se rozprchli mezi stromy. My se však nijak nevzrušovali; je půl deváté, času dost, a houby nikam neutečou. Posilnili jsme se proto plechovkou sardinek, a teprve potom, s hlavami skloněnými k zemi, tašku v levici a kudlu od příboru v pravici, jsme vyrazili na lov.
Když už houby nebylo kam dávat, zamířili jsme zpátky k autobusu. Jenže on se někam vypařil, a my ne a ne ho najít! Tak dlouho jsme se dohadovali, kudy a jak k němu, až jsme v té panenské přírodě zabloudili.
Po hodině beznadějného tápání jsme se vynořili u osamělé hájenky, a cítili se jak Jeníček s Mařenkou po objevení perníkové chaloupky. V domečku naštěstí nežila zlá ježibaba ale vlídná paní hajná, která nám vysvětlila, kde že se to nalézáme. Což nám ovšem nic neřeklo.
Autobus jsme nakonec přece jenom našli, i když jsme k němu dorazili vlakem a stopem. V neznámé krajině byl naším jediným orientačním bodem Bezděz, který jsme ráno viděli "takhle šikmo vpravo." Bedlivě jsme ho proto pozorovali z okna vlaku, a když se nám jevil ve správném úhlu, z vlaku jsme vystoupili. Zde musím podotknout, že do parádního lijáku.
Řidič trambusu, jenž nám zastavil, po naší odpovědi na otázku "kam jedeme" nepatrně zneklidněl - a jak by ne. Upřímně jsme mu totiž řekli, že nevíme, ale že tady někde, snad tímhle směrem stojí autobus, který nás sem ráno přivezl. Pohled na (doposud neodhozený) pytel hub ho sice trochu uklidnil, přesto si však myslím, že když nás u na krajnici zaparkovaného autobusu vyklopil, oddechl si úlevou. A my také. Bylo 1415, odjezd přesně ve 1430, na nikoho se nečeká.
Cestou zpátky nechal organizátor zájezdu zastavit u cedule "dršťková polívka, domácí jelita a jitrnice," tyčící se před místní hospodou. Jistě nemusím říkat, že většině vyčerpaných, a neméně zkřehlých houbařů, se tento nápad velmi líbil! Bez dlouhých průtahů se začali zahřívat grogem, hlad zaháněli jitrnicemi a žízeň pivem, říznutým rumem. Hospodský si radostí mnul ruce, a nálada hostů se, úměrně s plynoucím časem, viditelně (a hlavně slyšitelně) pozvedala.
Tak to šlo až do páté hodiny odpolední, kdy začalo remcat několik houbařek. Prý souzi, ňáká kázeň musí být, už aby se jelo, touhle dobou jsme měli být dávno doma, a opíjet se můžete v Praze! Dvě z nich se dokonce šly postavit k zavřeným dveřím autobusu, na něž občas zběsile zabušily.
Povel k odjezdu byl vydán teprve po výhrůžce, že jestli se soudruzi okamžitě neumoudří, dámy si na účet podniku vezmou taxíka. V šest večer jsme tedy zvedli kotvy (při čemž se několik zlinkovaných houbařů značně potácelo), a nasadili směr Praha.
Ačkoliv smaženice z hub, co jsme tehdy nasbírali, byla výborná, přesto se obávám, že houbaření se mým koníčkem nikdy nestane.
