Mnozí z vás tenhle fenomén možná znají. Člověk chodí do práce, dřepí v kanceláři od osmi do pěti, od pondělka do pátku, a najednou ho to přestane bavit. A tak zvedne zadek ze židle, a vykročí do neznáma.
Nevím, jak jsem k téhle vlastnosti přišla. Jestli jsem ji zdědila po mamince, která ve svých zralých letech praštila s účetnictvím a šla dělat průvodčí k ČSD, nebo mi ji daly do vínku sudičky. Do neprobádané černé díry jsem totiž, na třesoucích se nohách, vstoupila v životě několikrát.
"Co děláš, to dělej rád," nabádal kdysi Waldemar své obecenstvo. A mně zhruba ve stejnou dobu došlo, že probendit zbytek své existence u prkna v řežském Ústavu jaderného výzkumu se mi vůbec, ale vůbec nechce. Specielně když mám reálnou naději získat místo řidičky u OÚNZ Praha-Břevnov, pokud si ovšem pořídím náležitý papír.
Kurs, zahrnující osobní auto a náklaďák, nebyl v roce 1967 levnou záležitostí. V záblesku inteligence mě napadlo požádat v práci o půjčku, jenže osoba, ovládající oslíčka reagujícího na povel "otřes se," mi celkem logicky položila otázku: "Proč chcete, soudružko, měnit zaměstnání a vyhazovat tolik peněz za řidičák, když u nás máte slušně placené místo?" Nelhala jsem, oslíček se neotřásl, a my s manželem během několika příštích měsíců znatelně zhubli.
Zda si obyvatelé Vršovic byli vědomi nebezpečí, číhajícího v ulicích, nemám tušení. Abych pravdu řekla, ono mě to ani nezajímalo. Protože když jsem před kostelem svatého Václava poprvé vsedla do Spartaka a přískoky se odlepila od chodníku, měla jsem zcela jiné starosti.
Největší potíže mi dělal kulatý volant, z jehož polohy jsem - na rozdíl od řidítek motocyklu - nemohla dost dobře posoudit, kam právě jedu. Instruktorovy rady zanikaly v řevu túrovaného motoru, řidiči ostatních automobilů si zběsile ověřovali funkci klaksónů, a já byla zoufalá nad tím, jak je ta Moskevská úzká.
Chudák učitel viditelně trpěl, i když se to hrdinně snažil nedávat najevo. Přes mé zaneprázdnění s volantem a spojkou jsem si všimla jeho vibrujících zadních končetin, připravených dupnout na brzdu, a byla jsem zvědavá kdy mě vykopne ven, a spanilou jízdu dokončí sám.
Po návratu k výchozímu bodu naší první společné expedice se nám oběma značně ulevilo. Smrtelně bledý instruktor vystoupil z auta, zaparkovaného předním kolem na chodníku, ve tváři mu v pravidelných intervalech cukal sval, a v jeho tmavých vlasech se lesklo několik stříbrných nitek, které tam před hodinou nebyly. Tak trochu jsem ho litovala; věděla jsem, že jeho strasti teprve začínají, a nemýlila jsem se. Když jsem s vejtřaskou při zahýbání doprava soustavně přejížděla zadním kolem roh chodníku, jeho šedin hojně přibylo.
K mému překvapení však nehodil flintu do žita, a naopak začal moje řidičské neumění s obdivuhodnou trpělivostí vybrušovat. Naučil mě, že červená znamená stát, zelená jeď a oranžová jeď rychleji, a s úsměvem mi přikazoval couvat do těch nejtěsnějších míst, jaká mohl najít. Nic při tom nedbal na mé potem orosené čelo a od kroucení volantem umdlévající paže, neboť našim inženýrům se doposud nepodařilo vymyslet posilovače řízení. Jak vidět, genderová rovnoprávnost existovala už tenkrát, akorát ji nikdo nijak, natož hlasitě, nepropagoval.
Milý instruktor byl s mým pokrokem zřejmě spokojen, protože si mě přizval k melouchu. Pod jeho dohledem jsem odvezla náklad škváry z Prahy do Všenor, tam mi ukázal, za kterou páčku zatáhnout, a dovolil mi škváru vysypat. Což bylo něco pro místní strejce, a ti se hned přiběhli na tu podivnou ženskou, co se má držet kuchyně a ne volantu, podívat. Neušlo mi, že celou akci pozorují z bezpečné vzdálenosti; asi se báli, abych je pod tou hromadou škváry nepohřbila. Jenom jeden odvážný (nebo krátkozraký) pán si mě přišel prohlídnout zblízka, ale z jeho ostražitých pohybů jsem usoudila, že je připraven vzít roha při sebemenším podezřelém pohybu, jenž učiním.
Závěrečnou jízdu jsem zvládla bez potíží. Když mi zkoušející komisař poručil zastavit uprostřed strmého kopce, a pak se zájmem sledoval, jak se rozjedu, jenom jsem se v duchu potměšile chichotala. Ale di ty troubo, to si myslíš že ti udělám radost, a s tou kraksnou couvnu? Vždyť tohle jsem tu nacvičovala do zblbnutí!
Necouvla jsem - ani v prvním, ani v druhém případě. Zanedlouho mi v autoprovozu polikliniky Pod Marjánkou přidělili sanitku, a bylo vymalováno. Vlastně ne, spíš bych měla říct, že vyvětráno. Sbohem, smrádku a teploučko!
