Rychleji, výše, silněji

Stará dobrá olympiáda už není to, co bývala; vetřely se do ní dopingové aféry, teroristi, profesionálové, politika, a bojkoty. Takhle si to baron Pierre de Coubertin asi nepředstavoval.

Jediné olympijské hry, které jsem kdy navštívila, byly ty XXI. v kanadském Montrealu. Psal se červenec 1976, každý měl doposud v čerstvé paměti, co se před čtyřmi lety stalo v Mnichově, a bezpečnostní opatření byla proto velmi přísná. Nesouhlas s účastí novozélandských ragbistů projevila většina afrických států tím, že zůstala doma, a dopingová komise i tentokrát polapila několik sportovců, k jejichž výživě patřily anabolické steroidy. Zkrátka, jak se ironicky říká: Co ještě je nového?

Snad možná to, že finance se utrhly z uzdy, a Montreal se zadlužil až po uši. Náklady na výstavbu areálu vyletěly do astronomických výšek (město splatilo dluh až v roce 2006), navíc se do zahájení her leccos nestačilo dokončit, a někde to stále vypadalo jako na staveništi.

Ale aspoň tu závodili jenom amatéři, jimž se tak tehdy ještě říkalo. Ačkoliv hranice mezi amatérem a profesionálem se s postupem času čím dál, tím víc rozmazává, přesto si myslím, že povolením participace profesionálů utrpěla integrita olympijských her ošklivý šrám. Jako příklad uvedu americký basketbalový "Dream Team," který v Barceloně zametl s chudáky soupeři tak, že se po nich nestačilo ani zaprášit. Mimochodem: Byli sportovci ATK Dukla amatéři, nebo profesionálové?

Abych se však vrátila k Montrealu, jmenovitě střelnici v L'Acadie, kde se do cílové rovinky "prostřílel" Josef Panáček. Takové vzrůšo jsme si přece nemohli nechat ujít!

Soustředění z něj přímo vyzařovalo: Nemluvte na mne, dejte mi pokoj, s nikým se nechci bavit...

Přišel, viděl, a v rozstřelu zvítězil (198/200),

a mně se dokonce podařilo - pod ostřížím zrakem muže zákona - mu k tomu zlatu pogratulovat.

Letos žádný "Citius, Altius, Fortius" nebude. Postaral se o to koronavirus, jenž světu ukázal, zač je toho loket. Kam se na něj hrabe strejda Zika! Ten pověřil komáry, aby nabořili olympiádu v Riu, a i když se mu podařilo vyděsit spoustu lidí, na zrušení to nestačilo.

Na tokijské hrátky si tudíž budeme muset ještě chvíli počkat, což pravděpodobně ocení zejména aktivisté. Ti tak získají víc času k nalezení nějakého dalšího důvodu, proč olympiádu bojkotovat, případně ke zvýšené propagaci po internetu již kolující petice. A mne do té doby sežere zvědavost na to, kdo s kým si zase nebude chtít potřást rukou.

PS: Je opravdu možné, že Nadia Comaneci oslaví příští rok šedesátku?

(Fotografie: JarJar, červenec 1976)