Rybí tuk - záruka zdraví

Budovat socialismus, to není jen tak; to dá spoustu práce, k níž je zapotřebí silných paží, schopných roztočit zastavená kola. A proto musí být budoucnost národa nejenom uvědomělá, ale i zdatná a zdravá.

Jedny z institucí, které v době mého útlého mládí pečovaly o duševní a fyzickou způsobilost dozrávající generace, byly ozdravovny. Strategicky umístěné v oblastech, dnes známých pod pojmem "klimaticky vhodné" (jinými slovy: doposud nezamořené toxickými zplodinami lidské činnosti), doktoři tam posílali dítka chudokrevná, bleďoučká a hubená, jimž byl pobyt na čerstvém vzduchu vřele doporučován.

Pro mne a brášku vybrali Kamenický Šenov. Roli společníka a hlavního dozorce zastávala máma, jejímž úkolem bylo krotit zdivočelé potomky a nekompromisně dbát na to, aby snědli zeleninu a vše ostatní, co jim šoupli na talíř. Jako kdybychom se zakrátko měli dostavit do jatek na porážku!

I ošetřovatelky plnily svou práci na jedničku. Naši stravu suplementovaly hojným množstvím rybího tuku, který pozitivní výsledky výkrmné kúry opět zdárně negoval. A furt nás nutily chroupat mrkvičku, prý abychom dobře viděli. Sovětští vojáci přece také jedli mrkev a vyhráli válku, protože jejich ostřížím zrakům v řadách nepřítele nic neuniklo.

Moje analytická mysl z toho vyvodila, že k vyhrání války je nutné vypěstovat značnou kupu mrkve. Ovšem já zrovna s nikým neválčila (pokud nepočítám mámu a zeleninu u jídelního stolu), a vidět jako sovětští vojáci jsem tudíž nepotřebovala. Mně stačilo na dálku rozpoznat, zda má přibližující se osoba v pravici lahvičku a v levici lžíci, aby se mi podařilo včas vyklidit pozici.

Z ošetřovatelek jsem měla nejraději sestřičku Aničku. Můj názor zřejmě sdílela i většina rodičů pohlaví mužského; jejich zasněné oči zíraly na Aničku jako na zjevení, zpestřující nudu každodenních rituálů, neboť sestřička Anička byla šťabajzna. Možná právě ona ve mně probudila dřímající básnické střevo, a světové sbírky poezie tak obohatila moje "Ódička na sestřičku Aničku."

Když jsem při večeři Aničce oznámila, že jsem pro ni složila básničku, zachvěla se, chudinka, radostí. Vlídně mě pohladila po hlavě a navrhla, ať jí básničku přednesu. Nenechala jsem se dlouho pobízet, a na celou jídelnu jsem z plna hrdla zahlaholila:

Sestřička Anička,
ta ráda tancuje
a chlapce miluje
jen v posteli!

V místnosti nastalo hrobové ticho. Rodiče, vykrmující svá nedomrlá dítka, ztuhli uprostřed pohybu, Aniččiny tváře zrudly ruměncem mrkvového odstínu, a její laskavý úsměv zmizel jak pára nad hrncem. Sjela mě ledovým pohledem, zalapala po dechu, a když byla zase schopná mluvit, zeptala se mámy, jak mě to vychovává. Poté uraženě zamumlala něco o reakční pomluvě, a s předpovědí, že zraju pro šibenici, jídelnu urychleně opustila.

Netušila jsem, proč se na mne Anička zlobí, ani za co jsem od mámy dostala pár facek. Ještě že jsem si mohla postěžovat svému novému příteli, kterého jsem si tu našla! Ten moje reptání poslouchal se svatou trpělivostí a bez řečí, k ničemu mě nenutil, do ničeho mi nekecal, nikdy nikomu nic nevyžvanil, a navíc s ním byla větší legrace, než s Aničkou.

Jenom škoda, že jsem mu nemohla podstrčit svůj příděl rybího tuku. Ráda bych totiž věděla, jestli by se v něm nejdřív vyválel, nebo ho zblajznul hned.

I se lžící.