Rozmarný automobil

Automechanik je povolání, k němuž už nestačí pouze šikovné ručičky. Neboť to, co dnes sjíždí z výrobních pásů není automobil, ale pojízdný komputer, vybavený tlustým, několikasetstránkovým manuálem.

Věřte mi, že listovat takovou bichlí v polních podmínkách, když vám navíc za zády řve poplašné zařízení vašeho vozidla, je situace na infarkt. A na dva, pokud je místem činu rušné parkoviště u obchodního střediska.

Ano, přesně to se stalo mně. Pozdě jsem bycha honila, a lkala "kdybysem to bejvala věděla, tak bysem si to Tedovo nové auto nepůjčovala!" Ona chytrá plechovka na čtyřech kolech je totiž plná serepetiček a všelijakých, mně naprosto neznámých vymožeností, s jednou z nichž jsem měla tu čest se právě seznámit. Klaksón houkal, reflektory blikaly, pod tíhou příručky, velikosti telefonního seznamu, mi pomalu začínaly umdlévat ruce - a já netušila, jak ten kravál utnout. Zeptat se ječícího automobilu, co se mu nelíbí jsem nemohla, páč tenhle model ještě neuměl mluvit, ujet se nedalo, jelikož auto tvrdošíjně odmítalo nastartovat, a utéct jsem se neodvážila. Tím bych potvrdila zlodějský úmysl, a sbíhající se lidé by na mne zcela jistě zavolali policajty. Jó, na zvědavost doplatila nejedna kočka, a tento krásný den zřejmě došlo na mne.

Vzrůstajícímu davu stačil jediný pohled na mou tvář, připomínající výraz zmateného lemura z Madagaskaru. V přesvědčení, že tu vřeštící potvoru nehodlám ukrást, se všichni rychle uklidnili, a jedna z přihlížejících duší mě vyzvala, ať zvednu kapotu (což se mi, k mému údivu, podařilo). Znalec-dobrovolník se pod ni hbitě ponořil, zamumlal, že tady někde musí bejt nějaká pojistka, a tu je třeba vyndat.

Naštěstí na to, aby ji našel, se mu nedostalo času. Náhle nastalo ohlušující ticho, opravář se vítězoslavně vynořil zpod kapoty, okolostojící čumilové vypustili zadržený dech, poplácali experta po ramenou, a celé shromáždění se s pocitem dobře vykonané práce začalo rozcházet. Jenže když jsem rozradostněně otevřela dveře vozidla, cvrkot začal nanovo; ten zatracenej klaksón si asi potřeboval na pár vteřin oddechnout.

Několik vzdalujících se diváků se letmo ohlédlo, potřáslo hlavami, a bylo vidět, že na návrat nepomýšlejí. To ovšem neznamenalo, že v bryndě zůstanu sama. V cuku letu se kolem mne začali shlukovat noví zvědavci, a já tam furt stála jak bulík, v ruce příručku, a v srdci touhu na fleku se proměnit v blondýnu. Myšlenka, že auto ztichne samo od sebe až se vybije baterie, mě sice trochu utěšovala, ale zároveň mi bylo jasné, že v tom případě nastane problém jiného druhu. Za jak dlouho k tomu dojde jsem také nevěděla, a na rušení nočního klidu jsou zákony.

Z množství dobrých rad, které na mne pršely, se ukázala být nad zlato pouze jediná: Odemknout kufr. Co s tím má společného kufr pro mne představovalo další záhadu, ale v čirém zoufalství jsem teď už brala cokoliv. A ejhle! Randál skončil, tentokrát natrvalo. Kdepak vyndávat nějakou pojistku, když stačí odemknout dveře nebo kufr! Ještě že jsem jenom blbá ženská (když už ne ta blondýna), a mám tudíž výmluvu, proč mě něco podobného vůbec nenapadlo.

Člověk by se domníval, že takovéhle chytré zařízení značně omezí krádeže automobilů. Ale bohužel je tomu naopak. Pokročilé technologie totiž využívají i hackeři; pomocí speciálních přístrojů se dokážou do auta během několika minut vloupat, a - často nenávratně - s ním zmizet.

Jak tomu zabránit? Policie radí dávat klíče s dálkovým ovladačem do ledničky, nebo aspoň do plechovky. Já si však myslím, že nejlepší způsob zajištění vozidla proti krádeži je výběr správného spolujezdce. Nevím jak kdo, ale do auta, v němž sedí "tenhle" fešák (obrázek pitbulla si, prosím, přimyslete), bych nestrčila ani prstíček.