Řemeslo má zlaté dno

Doba pokročilé technologie vyžaduje nejenom novou firemní kulturu, ale i s ní spojené, fungl nové pozice. Co bychom si dnes počali bez odborníků, jako jsou ajťáci, digitální nomádi, a manažeři všeho druhu?

I tituly se radikálně mění, aby náležitě reflektovaly vzrůstající důležitost politické korektnosti. To víte, plácnout po zadku sekretářku je mnohem jednodušší, než exekutivní asistentku, a požádat office koordinátorku o uvaření kafča je málem urážka! Proto máme místo dělníků operátory výroby, z laboranta se stal farmaceutický asistent, z uklízečky operátorka podlahových ploch, ředitel podniku se zove director establišmentu, a hajzlbába už není hajzlbábou, ale manažerkou (možná brzy femažerkou) veřejných hygienických zařízení (vysokoškolský diplom vítán).

Pamětníci si jistě vzpomínají na časy, kdy vrchol žebříčku zaměstnání zaujímal horník. Zda tam stanul dobrovolně, nebo za pomoci tehdejších státních orgánů, rozvíjet nemíním; pouze podotknu, že horník je vám na draka, když potřebujete opravit chalupu, nebo postavit přístěnek k baráku. Teprve potom zjistíte, kdo je víc. 

Přesně to se stalo v polovině let sedmdesátých minulého století, když naše chalupa v Orlických horách začala volat po osobě s potřebným know-how. Tedy, ne že by nějak chátrala; na naší chalupě se muselo odjakživa fachat. Specialistou v tomto oboru byl táta, který - dle hesla "kdo nepracuje, ať nejí" (a to nic, natož koláče) - neustále vymýšlel, co má komu dát dělat. A tak se šmirglovalo, bílilo, lakovalo, natíralo, zametalo, sekalo, štípalo a betonovalo, kdykoliv jsme tento rekreační objekt navštívili.

Můj bratr, coby študent s kapsou věčně zející prázdnotou, si ovšem nemohl příliš vyskakovat. Sice nespokojeně reptal, že otecko výše zmíněné rčení podle zneužívá, ale jenom potichu, aby neohrozil možnost si vydělat pár Ká čé es. I fakt, že tatík platil bídně, žold se vyplácel až v neděli odpoledne, záloha se nedávala a výjimky se nepovolovaly, musel chca nechca skousnout. Abych pravdu řekla: Já se dodnes divím, že na bartošovických galejích nikdy nedošlo ke vzpouře otroků.

Mnohočetné schopnosti inženýra, skoroinženýra a různých jiných, nedopatřením se přišmrncnuvších nádeníků, však na provedení některých oprav nestačily. Nastala potřeba vyhledat experta, též známého pod jménem zedník, a to nebylo jen tak. Tatík se musel spokojit s tím, co melouchový trh nabízel, a hlavně uvážit, kolik si může po finanční stránce dovolit. Neboť tito nadmíru populární, a hojně žádaní lidé se obvykle těší zvláštním privilegiím a výsadám. 

Najatý mistr řemesla zednického zavedenou tradici striktně dodržoval, a měl se tudíž jako v bavlnce. Táta ho zdarma vozil z Prahy až na pracoviště, a platil mu tři stovky denně (plus jídlo a pití), což na první pohled vypadalo jako docela dobrý deal. Jenže, jak brzy vyšlo najevo, milý pán byl expert i na chlast; denně vyžahnul přes deset piv, a večer se pak ještě šel rozšoupnout do hospody. Jeho zaměstnavatel se, v zájmu udržení pohody a soudružské spolupráce, zpočátku snažil to táhnout s ním, ale brzy odpadnul. Na takovéhle tempo nebyl zvyklý ani on.

Co dodat? Snad jenom to, že oprava chalupy značně překročila rozpočet, a můj vykořisťovaný bratr pohrozil stávkou, pokud nedostane přidáno.