Prý mám počítat do deseti

Zajímalo by mě, jestli jsem to jenom já, koho následující situace zcela jistě přivedou do vývrtky? Ale snad ne, a dokonce i doufám, že v tomto případě najdu alespoň několik spřízněných duší.  

Vždyť kdo by neztratil klid a rozvahu, když třeba ...

Vyplivne elektřina, pak opět naskočí, a za pár minut vyplivne znova - těsně poté, co jsem vzkřísila značný počet blikajících hodin. Pokud se toto opakuje několikrát po sobě, hodinám už nepomůže ani živá voda.

A co řidiči, kteří přijedou na křižovatku, zastaví u stopky, drahnou chvíli se opatrně rozhlížejí vpravo vlevo, nahoru dolů, dopředu a dozadu, a pak vyjedou přímo přede mne? No nechtělo by se vám do té jejich plechovky vtisknout obrys předního nárazníku? Obzvláště hluboko, jestli má ve znaku nějaké zviřátko (například koníčka, býka, nebo jaguára)?

Asi toho chci moc, když se ptám, proč člověk opustí eskalátor jedním mohutným krokem, po druhém ztuhne jak Lotova žena, a kouká kolem, jako kdyby do těch míst spadnul z nebe? A když do něj zezadu vrazím, ještě mi vynadá.

Dále jsou tu lidé, kteří telefonují, a po třech zazvoněních zavěsí. Kdo si myslí, že jsem, držitel zlaté olympijské medaile ve sprintu? Vsadím se, že k vyzvánějícímu přístroji by nedoběhla včas ani slavná Věra Krepkinová, odchovaná sovětským systémem tělesné výchovy - speciálně, kdyby zrovna seděla na "trůnu." Za pomoci steroidů by to ovšem zvládnout mohla, ale ty přece sovětští sportovci nikdy nebrali.

Mluvě o telefonu. Kolikrát vaši večeři nabořil otravný telemarketer? Jsem to skutečně jenom já, kdo se po jejich upřímně míněné otázce "jak se máte?" promění v zelené monstrum? A chce v tu chvíli, navzdory svým nedostatečně vyvinutým svalům, přivést osobu na druhém konci drátu do věčného spánku? Jakkoliv, trestné činy nevyjímaje?

Při zmínce o nakupujících, kteří - při studiu nálepek na zboží, jež nakonec stejně nekoupí - blokují uličky v supermarketu, se mi kouří z uší. Jak ráda bych je nejdřív přejela vozejčkem, pak s nimi vymetla podlahu, a nakonec na ně s chutí dupla!

Ale raději se přestanu rozčilovat, abych (proboha) neskončila ve spárech felčarů. To by mě asi dobilo úplně, protože vím, jak to tam chodí: Jsem objednaná na deset, a v jedenáct stále sedím v čekárně - doktor si zřejmě myslí, že jeho čas je důležitější, než můj. Přetlak v žilách stoupá v přímé úměrnosti s uplývajícím časem, ve dveřích ordinace dosahuje nebezpečné hladiny, lékař se zděsí, a předepíše mi nový lék na hypertenzi.

Já opravdu nemám ráda onen známý, a všeobecně používaný "pozdrav prostředníkem." Jenže někdy je dost těžké se tomuto přátelskému gestu ubránit.