"Na brigádu byste měli jít! My jsme taky maturovali," vybafla bodrá panimáma na skupinu výrostků, poskakujících u vchodu do metra, a z plna hrdla ječících, "Příííííspějte na poslední zvoněnííííí!"
Netušila jsem, o co kráčí. Napadlo mě však, že kluci třeba patří k nějaké náboženské sektě, a straší lidi koncem světa. Pro jistotu jsem ničím nepřispěla, ale s panimámou jsem naprosto souhlasila. A dokonce bych pro ty lenochy měla práci: Dostali by kýbl, a po očistě počmáraného velkoměsta hybaj na chmel!
Říká se, že maturita je zkouškou dospělosti. Je sice pravda, že kdo ji složí, dostane papír, jenže o dospělosti jsem na něm nenašla ani slovo, natož známku. Dnes se ovšem náležitě oštemplovaným papírem pyšní kdekdo. Veřejné toalety spravují místo hajzlbáb manažerky sociálně-hygienických zařízení, o rychlokvašených doktorech práv ani nemluvě.
Ale to odbíhám od maturity, na niž se momentálně drtí tisíce doposud nedospělých studentů. Já jsem ještě stihla jedenáctiletku, a pak se výuka o rok prodloužila. Opravdu nevím, proč. Buďto z jedenáctiletky vycházeli jedinci, kteří měli do dospělosti stále příliš daleko, nebo se začaly rodit hloupější děti.
Pedagogové nás na maturitu svědomitě připravovali jak z hlediska výuky, tak z hlediska praktického. Zarputile nás opravovali, kdykoliv jsme je oslovili titulem "pane profesore" nebo "paní profesorko," a znova a znova nám připomínali, že nejsou žádní páni profesoři, ale soudruzi učitelé. Asi dobře věděli, že bez soudruhování to člověk daleko nedotáhne.
Zdolávat nástrahy života, jež nás bezpochyby čekají, zřejmě usnadňoval Fučíkův odznak. Poslušna přísné soušky učitelky a mírně upraveného hesla "Lidé čtěte, bděte, neblbněte" jsem se proto s nechutí nořila do nezáživných veleděl, a ačkoliv jsem Maryčku Magdonovou tak trochu litovala, hrdinové typu Pavka Korčagin mi mohli být ukradení. Mým ideálem byl přece Gérard Philipe, i když, chudák, už nějaký čas odpočíval pod drnem.
Praxe v duševní přípravě na světlé zítřky spočívala v dobrovolně povinné účasti na prvomájových průvodech, ale jednou za rok se to dalo snést. Na Václavském náměstí, slavnostně vyzdobeném rudými hvězdami a nápisy "Se Sovětskýn Svazem na věčné časy" jsme dali světu najevo, že ten, kdo stojí na chodníku nemiluje republiku, a dole na Můstku následoval spěšný rozchod. Cestou domů jsme se posilovali chlebem s hořčicí, neboť na párek nikdo z nás neměl, a jelikož pořád ještě nebyl komunismus, párky se zatím zadarmo nerozdávaly.
O to, abychom nezaháleli ani po stránce fyzické, se postaraly brigády pořádané v akci "Za Prahu krásnější," z nichž jsem si odnášela puchýře a modřiny po celém těle. A také povinný nácvik na Spartakiádu. Tu jsem považovala za důležitou část školení socialistických mas; občané se na ní naučili vykročit na mávnutí praporku, a poté poslušně zaujmout svá místa na značkách. K práci a obraně vlasti připravení vojáci naopak brali značky ztečí, při čemž křičeli "uráááá," a svou zdatnost demonstrovali plácáním se v blátě.
V den Dé mě probudily obavy, provázené chmurnými myšlenkami. Co když to neudělám? Co když si vytáhnu otázky, o kterých nemám ani páru? Ale kantoři nás už asi měli dost, a pravděpodobně se nás chtěli zbavit. Pomáhali nám, jak mohli, a možná i ten svatý Prokop z vedlejšího kostela nade mnou držel svoji ruku.
Ze školní budovy (taktéž známé pod jménem Slaďárna) jsem se vypotácela s nazelenalou tváří, podpírána stále se třesoucíma nohama. Zhluboka jsem vdechla čerstvý, žižkovský vzduch, prosycený výfukovými plyny z okolojedoucího Spartaka - a všimla si, že je krásný den.
Psal se pátý červen, léta Páně 1961.
