S tímto slovním spojením, jež mají v oblibě obzvláště básníci a výřeční politici, se setkáváme téměř na každém rohu. Jíme bezmasé maso a čerstvé sušené ovoce, jezdíme auty, poháněnými tekutým plynem, a bojujeme za mír.
Naše dospělé děti jsou lhostejně pozorné k radám do života, které jim, coby starostliví rodiče, nezištně udělujeme. Po jarním úklidu býváme napůl mrtví (ditto pro pracovní dovolené, trávené na chalupě), a zahrádka bez obřího trpaslíka? To by prostě nebylo ono. O poctivých politicích ani nemluvě.
Já do této kategorie protimluvů řadím i výraz "sametová revoluce." Nejsem sociolog a nechci slovíčkařit, ale této lingvistické pochoutce jsem nikdy nepřišla na chuť - přesto, že se rychle vžila, a v současné historii je pevně zafixovaná. Pod pojmem revoluce si spíš představuji události a následky, spojené s pádem Bastily, Fidéla a Ernesta, již tvrdě zatočili s Batistovou diktaturou (Yankee no, Kuba si, ať se blýská na časy), nebo s výstřelem z Aurory, který odstartoval někteří-si-stále-pamatují co.
Ovšem na druhou stranu: Když se i rapidní technický pokrok může nazývat revolucí, pak si pod tímto termínem lze asi představit ledacos. U mne stále vyhrává název "změna režimu," a dokonce i "převrat" bych brala. Ty skutečně mohou proběhnout sametově, bez boulí a modřin, jenže zase nezní dost dramaticky.
V listopadu 1989 občané nestavěli barikády, nedošlo k defenestraci vládních činitelů, a místo třesku sudlic a cepů se ulicemi rozléhal cinkot klíčů, které odzvonily konec jedné éry v dějinách našeho národa. Na trůn usedl nový král, světlo na konci tunelu se (opět) přiblížilo na dosah ruky, a považuji za strašné štěstí, že nedošlo ke krveprolití, tak jako v Maďarsku.
Oscar Wilde kdysi prohlásil, že ženy nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Obávám se, že dnes by za takové zneuctění celé poloviny populace dostal přinejmenším pár facek, a jeho politicky nekorektní výšplecht by neuniknul pozornému zraku zodpovědných orgánů. V opravené verzi by slovo "ženy" bylo pravděpodobně zaměněno za "lidé," což by zároveň vysvětlilo, proč se historie s tak obdivuhodnou přesností opakuje.
Od onoho pátku uplynulo 29 let. Nemám v úmyslu hodnotit, co bylo, co je, jak to mělo být, co všechno mohlo být, kdyby.., či kdo co pokálel. To nechám povolaným expertům a koňovi, neboť ten má větší hlavu. Nehledě k tomu, že kdyby jsou chyby, které nikdy nic nevyřešily, a nikdy nic nevyřeší. Nemohu však nezmínit Československou specialitu, zvanou osudové osmičky. Protože když vidím temné záblesky nespokojenosti, jež se stávají den ode dne jasnější a bouřlivější, musím si v duchu položit otázku: Nedozrává zas náhodou doba, a na obzor se co nevidět vyhoupne další mírumilovné vzbouření?
A současně si i odpovídám: Definitivně možná.
