Oči jako rys

Oči jsou prý okna do duše. Nebo jako studánky - jen do nich plivnout, říkali chuligáni za mých mladých let. Ovšem časy se mění; křišťálové studánky, které si pamatuji, stačily od té doby vyschnout, a chuligáni?

Ti už také neexistují. Tedy, ne že by vymřeli, jenže slovo "chuligán" je nejenom zastaralé, ale i urážlivé, a tudíž politicky nekorektní; dnes se těmto individuím říká aktivisté za lidská práva, svobodu projevu, záchranu zeměkoule, a čert ví čeho ještě. Ale promiňte, to jsem nějak odbočila, a nechtěně se nechala unést pohledem na obrázek z poslední demonstrace proti klimatickým změnám. Proto se raději vrátím k původně zamýšlenému tématu, a sice k těm oknům do duše.

Když si naše tělo usmyslí, že toho má dost a začne se rozpadat, nikdy nevíme, co přijde na řadu první. Dříve nebo později však dojde i na zrak - přesto, že jsme v dětství poslouchali maminku, a poslušně papali špenát a mrkvičku. Zpočátku pomohou brýle, pak už ani ty ne, a nakonec skončíme s okny zakalenými natolik, že skrz ně přestane být vidět. Což je pro leckoho dobrá zpráva, ale na druhou stranu to má kupu nevýhod. 

I já jsem do této fáze chca nechca dospěla. Prvním varováním byla neustále se zmenšující vzdálenost mezi mým nosem a monitorem počítače, ale že je něco silně v nepořádku mi došlo teprve až poté, co jsem na ulici potkala sousedku, a nepoznala ji. Zato vidina oftalmologa, jenž ze mne čury mury fuk udělá Bystrozrakého, se začínala v dálce rýsovat až příliš zřetelně (z Dlouhého na Širokého jsem se přeformovala už dávno).

Nemýlila jsem se, a v den Dé-jedna to v nemocnici frčelo jak na běžícím páse: Kapky do oka - odvoz na sál - lepkavé prostěradlo přes obličej - 10 minut všelijakých zvuků a míhavých světýlek - děkujeme - další, prosím - doma za dvě hodiny.

Po operaci prvního kukadla jsem si připadala jaksi nevyvážená. Tím levým jsem dohlédla až do Moskvy (no, skoro), pravým si neviděla na špičku nosu, a na schody bez zábradlí jsem se neodvážila vkročit. K tomu všemu jsem trpěla abstinenčním příznakem z nedostatku informací o nejnovějších událostech. Drobná, a navíc ostře rozmazaná písmenka v novinách mi bránila se dozvědět, co se děje ve světě (e.g. kde kdo koho zase zabil, nebo co vyhodil do povětří), a jelikož číst jsem mohla pouze "neopraveným" okem, opět hrozilo nebezpečí kolize mého nosu s monitorem.

Pokusila jsem se tedy tuhle zapeklitou situaci vyřešit. Z černého igelitového pytlíku, výrobcem určeného k přepravě sebraných psích výkalů jsem ustřihla pásek, a omotala jím levou stranu mých starých, nyní už nepotřebných brýlí. Nápad za dvě, snaha za jedna, výsledek za pět, a zpátky k zakrývání levého oka dlaní.

Další kámen úrazu byla postoperační "údržba." Tu jsem prováděla systémem pokus-chyba, neboť způsob, jak se úspěšně trefit kapkou do oka, jsem doposud nenašla. Naštěstí v tomto případě stačila dostatečná zásoba papírových ubrousků, a o vylepšení nálady se postaralo vědomí, že kam se tohle hrabe na přípravu ke kolonoskopii.

Po dvou týdnech se stejným způsobem odehrál den Dé číslo dvě, a moje okna do duše se čistotou opět jen blýskají. Potíž je akorát v tom, že - ačkoliv teď vidím ještě dál, než do Moskvy, bez brýlí nic nepřečtu.

Jenže (jak tvrdí pan Murphy), každé řešení přináší nové problémy, a upatlané brýle, které používám v kuchyni, jsou pouze jedním z důkazů.