Ne, teď nemluvím o jedné z nejlepších filmových komedií, jaké jsem kdy viděla. Na mysli mám paní Stellu Liebeck; tu, co se polila horkou kávou.
Krátké vysvětlení pro ty, kteří nejsou s případem obeznámeni: Výše zmíněná dáma si ve stínu zlatých oblouků koupila kávu, v autě si dala kelímek mezi kolena, nešťastnou náhodou si jeho obsah vylila do klína, a opařila se. Milá Stella ovšem nelenila, zažalovala McDonalda s odůvodněním, že kafe prodávají moc horké, a obdržela štědré odškodné.
Jistě, něco podobného se může stát i v lepších rodinách, jenomže ono je jednodušší vinit někoho jiného. Za blbost, jíž se v době politicky korektní říká nevědomost, se už dávno neplatí, ba právě naopak; dnes může vynést značnou částku peněz. Vezměme si například silné kuřáky: Výrobci tabákových produktů jim neřekli, že kouření je zdraví škodlivé, za což budou popohnáni k soudu. Že nevědomost neomlouvá? Ale jděte... Právníci se radují, mnou si pacičky a mastí kapsy, a selský rozum, pomalu umírající na úbytě, jenom kroutí hlavou. Mimochodem: Zajímalo by mě, zda "Winston Man" vrátil před zažalováním R.J. Reynolds Tobacco Company peníze, vydělané propagací jejich cigaret?
Soudní spor Liebeck vs. McDonald's dal podnět ke vzniku "Stella Awards" - ceny, udělované těm, kdo podali frivolní či nesmyslné žaloby, a vyhráli.
Jelikož podobné případy působí na lidskou fantazii jako hnojivo na plevel, po Internetu začaly na toto téma brzy kolovat městské legendy. Jako:
1) Pan T.D. se snažil opustit dům, do něhož se vloupal skrz garáž. Měl ale smůlu; porouchaný automatický otevírač dveří ho nepustil ven, zpátky dovnitř to také nešlo, a pan T.D. byl v garáži uvězněn osm dní. Celou dobu se živil suchým psím žrádlem, zapíjel ho Pepsi colou (jediné věci k jídlu, které v garáži našel), a když konečně vylezl na svobodu, požadoval od vlastníků domu kompenzaci za psychické útrapy. Soud rozhodl, že jejich pojišťovna musí žalobci vyplatit $500,000 (škoda, že se majitelé vrátili tak brzy).
2) Paní M.G. zakoupila nový karavan, na dálnici nastavila tempomat na sedmdesátku, a šla si dozadu udělat sendvič. Winnebago sjelo z dálnice, převrátilo se, a paní M.G. zažalovala výrobce; v příručce totiž nebylo výslovně uvedeno, že řidič - přesto, že nastavil tempomat - nemůže opustit své místo za volantem. Porota s ní souhlasila, a paní M.G. dostala nejenom odškodné ve výši $1,750,000, ale i nový karavan (autorovi tohoto hoaxu dávám zvláštní ocenění za to, že vynechal jakoukoliv zmínku o blondýně).
Řeknu vám ale, že bych se ani nedivila, kdyby se tyto výmysly zanedlouho staly pravdou. Možná i proto si výrobci zoufale kryjí záda - vždyť jak jinak si vysvětlit různé návody k použití, nad nimiž i ten malý zbytek rozumu zůstává stát? Nebo si o nás myslí, že jsme všichni úplně blbí?
* Na obalu žehličky: Nežehlete oblek na těle.
* Na krabičce s prášky na spaní: Může způsobit ospalost.
* Na dětském léku proti kašli: Po užití tohoto léku neřiďte auto, a neobsluhujte strojní mechanismy.
* Na kuchyňském robotu: Nepoužívejte pro jiné účely.
* Na zmraženém, hotovém jídle: Před podáváním doporučujeme rozmrazit.
* Na sáčku s burskými oříšky: Varování: Obsahuje ořechy.
* Na dětském Superman kostýmu: Tento oděv neumožňuje létat.
* Na řetězové pile: Nepokoušejte se zastavit řetěz rukama.
Inu, dobrá rada nad zlato. A hodila se i mně, když jsem tuhle byla líná, a nechtělo se mi vařit. Vytáhla jsem tedy z mrazáku pizzu, a podle návodu ji nejdřív osvobodila ode všeho, do čeho byla zabalená (neboť papundekl chroustám nerada). Poté, poslušna pokynu "před požitím upečte" jsem pizzu vložila do vyhřáté trouby, a díky tučně vytištěnému varování o teplotě konečného výrobku (jako že bude horký) jsem si dokonce ani nespálila ústa.
Jako zákusek jsem si dala zmrzlinu - a hele: Na kelímku není napsáno, že při nadměrném pojídání této sladké pochoutky se tloustne! Obezita přece ohrožuje zdraví, a musím se proto co nejdřív poradit s právníkem; třeba se nám spojenými silami podaří z výrobce vytřískat nějaký ten milión, plus novou váhu.
Poněvadž tu moji jsem jejich vinou strhla.
