Nedotýkejte se drátů na zem spadlých

Nedávno se přes nás přehnala bouřka. Meluzína hvízdala, stromy se ohýbaly a odhazovaly větve, nedívajíce se kam. Pak to udělalo "pink," a barákem se rozlehlo ticho a tma. Byli jsme bez proudu.

Paměť mi naštěstí stále dobře slouží, takže jsem si během pěti minut vzpomněla, kde jsou svíčky, a která zásuvka skrývá sirky. Poté jsem se, povzbuzena úspěchem a s plápolající svící v ruce, vydala do sklepa hledat petrolejku, a cestou mi nezbývalo než doufat, že posledně nevybumbala všechnu životadárnou kapalinu. Inu, uvidíme, řekla by osoba vizuálně znevýhodněná.

Je to stejně potvora, ta elektřina. Zřejmě dobře ví, jak moc na ní závisíme, a že když na chvíli vyplivne, svět se posadí na zadek. V ulicích se to mele, ánžto něpremávají semafory, a probojovat se skrz křižovatku, aniž by karosérie našeho vozidla skončila s trvalou ondulací, není pro slabé nervy. Nákupní střediska prožívají hluboký šok; EET i neEET pokladny odmítají spolupráci, a kdo dnes má ty na kličku? Zdmi věžáků lomcuje zoufalé volání o pomoc, ozývající se z výtahů, uvízlých mezi patry, a jestli se zrovna nalézám u doktora? Darmo mluvit. Ten je - bez chorobopisů, uzamčených v nefungujícím počítači - v háji zeleném.

Při této příležitosti jsem si vzpomněla na výlet do Tater, kde to kdysi také udělalo "pink." Po opuštění zšeřelých prostor Mikulášské chaty, a ometení čerstvě napadaného sněhu z auta (co bychom se divili, vždyť je teprve polovina června) jsme vyrazili na návštěvu jeskyně, nesoucí jméno jednoho z bývalých československých prezidentů. Přijeli jsme k ní právě ve chvíli, kdy průvodce s blikající baterkou v pravici vyváděl z podsvětí houf vyděšených, k smrti bledých turistů, a došlo nám, že bez proudu je nejenom Mikulášská chata, ale celá Demänovská dolina.

Čekat na další "pink" se nám zdálo riskantní; kdo ví, jak dlouho bude výpadek trvat? Je půl jedenácté, podle Murphyho zákona se proud vrátí do drátů těsně před polední přestávkou, a té se personál určitě dobrovolně nevzdá.

Ze vzpomínek mě vyrušilo kručení v žaludku. Na pana McDonalda (neplést, prosím, s prezidentem USA) a Colonela Sanderse nemá cenu se obracet; ti mají svých starostí dost. K večeři jsme tudíž pozřeli kus chleba se salámem, který doposud nestačil zezelenat - ale co teď? Televize a počítač se na nás šklebí tmavými monitory, a navíc nám začíná být zima. Venku mrzne, vytopit místnosti by dokázala tak akorát voda, termostat si hraje na mrtvého brouka, a zapálit plynový krb nelze. On totiž ten knoflík na zdi, zastávající funkci křesadla, je bez elektriky na en óno.

Oj, jak přežít muka, když si elektřina dává dvacet, a my nemůžem koukat do bedny, nebo žhavit klávesnici? Já obvykle vytáhnu jednu z mnoha knih, o kterých jsem si před dvaceti lety řekla, že si je někdy v budoucnosti opět přečtu, zabalím se do deky, a při světle petrolejky si kazím oči. Ted s brbláním zalehne a jme se pochrupovat, čehož hbitě využije naše hafdáma Willy. Jelikož (navzdory své inteligenci) se číst pořád ještě nenaučila, tiše se vplíží k páníčkovi na kanape, láskyplně mu omyje obě tváře, a po zbytek černé hodinky se starostlivě snaží udržet jeho tělesnou teplotu nad bodem mrazu.

Ďjó, grog. Kdybychom si tak mohli udělat grog ...