Maminkóóó, kup mi počitáááč

Počítače jsou zařízení, jež nám usnadňují práci, kterou bychom bez nich vůbec neměli. Přesto se do jejich tenat zaplétáme čím dál, tím víc, což je (když o tom tak přemýšlím) vlastně v pořádku. Vždyť práce šlechtí člověka,  

a navíc je i matkou pokroku.

Tyto vše umějící mašinky se staly součástí naší existence natolik, že si život bez nich - snad kromě gerontů, pokud jim ovšem stále slouží paměť - lze jen těžko představit. Já si sice nepamatuji, co jsem měla včera k večeři, ale z vylovených útržků vzpomínek na doby dávno minulé si dobře uvědomuji, jak těžké časy jsem přežila, a o co jsem v mládí přišla. Například:

Na rozdíl od počítačů, které, navzdory svému jménu počítají jen málokdy, moje generace (a.k.a. mládež nová, mládež Gottwaldova) se počítání nevyhnula, a to předpokládalo znalost malé i velké násobilky. Jenže kdo ji potřebuje dnes, kdy světu vládne pokročilá technika? Kasírka zmáčkne na pokladně pár knoflíků, kolik má vrátit si přečte na displeji, a jestli se pro ni 2 x 3 rovná pěti, je vedlejší. Hlavně že umí číst a není barvoslepá, takže rozezná stovku od tisícovky.

Totéž platí o všelijakých pravidlech pravopisu. Proč si hustit do hlavy zbytečnosti, jako jsou vybraná slova, nebo se učit psát rukou, když dítka školou povinná používají iPady, tablety či chytré telefony? Jejich hbité prstíky vyťukají větu "bila jedna holčička v naší ulici" než bys řekl švec, pak text proženou "spellerem," ten jim to odkývne i s tou hrubkou, a je po parádě. Mimochodem: Tuto mozek šetřící metodu už dlouho používají žurnalisté, jak je patrno z denního tisku.

A jak bych mohla zapomenout na kamaráda jménem Internet, jenž (díky zprostředkování spolupráce s dědici nešťastníků z Nigérie) už nadělal spoustu milionářů? S jeho pomocí si mohu koupit nejenom to, co potřebuji, ale i to, bez čeho se klidně obejdu. Na něm lze surfovat, aniž bych se namočila do vody, a jako zdroj informací, z nichž některým se dokonce dá i věřit, je absolutně nepostradatelný. Pisálci všeho druhu pravděpodobně ocení kupu slovníků, které jim jsou v mžiku k dispozici, a pedofilům jistě přijde vhod příležitost svádět nezletilé dívenky, předstírajíce že je jim šestnáct, a nikoliv o padesát víc. Pro karbaníky je zase připravena řada virtuálních stolů, u nichž si to mohou kdykoliv rozdat s hráči na druhém konci zeměkoule, a v případě, že paní Štěstěna není zrovna doma, nebo se k nim nezdvořile obrátila zády, prohranou částku jednoduše zaplatí několika ťuknutími do klávesnice.

I na děti je pamatováno, aby se v čase, ušetřeném zkrácenými hodinami matematiky a rodného jazyka, nenudily. Online zábava jim umožní převtělit se v piloty vesmírných lodí, nebo se honit s větrem o závod místo na mopedu v nadupaných automobilech - což rozšíří jejich obrazotvornost a dodá sebevědomí. Válečné hry je pro změnu připraví na realitu budoucnosti, neboť se v nich (kromě jiného) naučí rozeznávat zlo od dobra, a nebezpečné zombíky tudíž postřílejí dřív, než jim sežerou zbytky mozku, jež jim doposud zbývají.

No není to cool, když tohle všecko se dá dělat v pohodlí domova, a aniž by se musel zvedat zadek ze židle?

A teď si představte, že vám tuhle selanku ňákej blbec naboří, počítač zamkne na sedm západů, a ještě požaduje výkupné!

To by se jednomu fakt chtělo přinejmenším brečet.