Člověk je konstruován z kostí, masa a krve, a když má stvořitel dobrou náladu, k těmto základním ingrediencím ještě přidá mlíko. Ze všeho nejdůležitější je však řada kostiček, zvaných obratle, které tvoří naši páteř.
Zatímco páteř lze ohýbat do těch nejneuvěřitelnějších pozic (stačí se podívat na gymnasty a politiky), kosti tuto schopnost nemají. Což vám potvrdí zdravotní personál v jakémkoliv lyžařském středisku. A jako by to nebylo dost, s přibývajícím věkem se jejich densita úměrně snižuje, kosti křehnou, a my s nimi. Lékaři tento jev odborně nazývají osteoporóza, ale to je celkem fuk, neboť výsledek je stejný.
Přesně tohle učené slovo mi prolítlo hlavou, když jsem si před dvěma týdny dávala ohřát kafe do mikrovlnky. Zničeho nic se ozvalo hlasité křup a prásk, zkolabovala pode mnou levá noha, a já měla co dělat, abych nezkolabovala s ní. Sakryš, to jsem netušila, že ohřívání kafča je činnost zdraví nebezpečná! Sanitka mě oddrncala do nemocnice, a její nadskakování vydávalo neklamné svědectví o neutěšeném stavu městských komunikací. Letošní zima, ač stále mladá, už zřejmě stačila vyprodukovat spoustu valch a lavórů.
Na pohotovosti doktoři koumali, co se mnou vlastně je. Všechno se zdálo být na svém místě, a pokud jsem pochroumanou zadní končetinu nechala v klidu (tj. nepokoušela se s ní hýbat, nebo se na ni postavit), nic mě nebolelo. Diagnóza "zlomený kyčel" padla teprve poté, co rentgen odhalil podezřelou čáru, jež s trochou představivosti vypadala jako prasklina.
Je všeobecně známo, že pobyt v nemocnici stojí za starou belu. Nemastná neslaná strava, nepohodlí a nuda, jehly a jehličky různých kalibrů, a noci, kdy na člověka padá všechno možné, kromě spánku. Apartní župánek, z něhož necudně vykukují hýždě, na důstojnosti nepřidá, a zjistit, co koho trápí, také netrvá dlouho; během vizit se k uším sousedů zcela jasně donesou i ty nejintimnější detaily. A jestli je pacient ve stavu málohybném či nesamohybném, připočtěme k tomu denní dávku jedu na krysy, pumpovanou do zásob břišního tuku, a podložní mísu, neboli urinál, neboli bažanta. Vynález, jenž spolehlivě vyžene i tu poslední špetku důstojnosti, která v nás stále dříme.
Toto vše se pro mne stalo realitou, když se druhého dne za úsvitu vplížila do pokoje vampírka s vozíčkem, plným píchátek. Měla jsem nutkání jí říct, že je po kuropění, a ona by už měla dávno spát! Ale s osobami, třímajícími v rukou ostré předměty, se nežertuje. Nehledě k tomu, že tahle nešika asi stejně brzy umře hladem, ánžto najít vhodný zdroj potravy se jí podařilo až napotřetí.
Lidová moudrost nám radí nekousat do ruky, která nás krmí. A má pravdu; vždyť kde jinde než na vojně, ve vězení nebo v nemocnici dostanete třikrát denně výživný žvanec? Ovesnou kaši jsem však z tácu se snídaní znechuceně odsunula stranou. Od té doby, co se pravidelně nalézala na jídelníčku v družině, se na ni nemohu ani podívat.
Právě když jsem z papírového košíčku dolovala lžící spodní část muffinu, objevil se ve dveřích ortopéd s potěšující zprávou. Sice si není stoprocentně jistý, ale zatím vidí dvě možnosti: V lepším případě "tři díry a šroub" (ta trojka mě začíná nějak pronásledovat), v horším výměna kyčelního kloubu. Dřív než však sáhne po skalpelu a kladívku, nechá mě pro jistotu protáhnout koblihou (a.k.a. CT skener); ta "jakoprasklina" se mu totiž nějak nezdá.
Operace byla naplánovaná na příští den. Jenže panu doktorovi se zjevně nelíbily ani obrázky, poslané z koblihárny, a ještě prý musím do tunelu. Svým rozhodnutím tak ušetřil daňovým poplatníkům peníze za moji snídani, a později i za večeři. Ale to bylo asi proto, že z cedule nad postelí nikdo nesmazal nápis NPO (Nil Per Os, nic ústy). Tedy, ne že bych si stěžovala; s několika shozenými kily se ráda rozloučím.
MRI jsem přivítala coby zbrusu novou zkušenost. Klaustrofobií naštěstí netrpím, ale překvapilo mě, co taková nevinně vypadající mašinka dokáže dělat za randál! Tunelem jakoby pelášila veškerá dravá zvěř, kvapně opouštějící džungli, a pronásledovaná kováři, klempíři, dřevorubci a rachotící lokomotivou. Rozeznala jsem řev opic, lvů a kvákání žab, někdo do něčeho mlátil perlíkem, a v ohlušující kakofonii vesměs nedefinovatelných zvuků jsem dokonce zaslechla i policejní houkačku. Hlavní ovšem bylo zjištění, že kyčel není ani zlomený, ani nakřápnutý, jak se zpočátku všichni domnívali. Inu, když je štěstí unavené, usedne i na vola.
Domů jsem se vrátila ozbrojena chodítkem, a od třídenní, téměř nehybné polohy na nemocničním lůžku mě bolelo i to, co nemám, a nikdy jsem neměla. A tak se teď opatrně plácám po baráku, dávám pozor, abych sebou i chodítkem nešvihla, a na každém kroku v duchu děkuji ortopédovi. Za to, že onu podezřelou čáru nechal blíže prozkoumat, než mi začal vyztužovat tělo železem. A že tahle epizodka proto skončila jenom podlitinou velikosti Brna s okolím - krasavicí, jež by v soutěži "zrcadlo, zrcadlo, která z nás je á) největší, a bé) nejmodřejší?" vyhrála obě kategorie.
S prstem v nose.
