Od let padesátých, kdy na Václavském náměstí stávaly před luxusními hotely okřídlené a ochromované americké bouráky, se projezdilo drahně benzínu. Lidé je tehdy chodili zvědavě okukovat, při čemž závistivě vzdychali.
V těch dobách byla Mototechna, národní podnik, jedním z nejdůležitějších socialistických obchodů. Spartak či Embéčko (a.k.a. 1000 malých bolestí) se, tak jako lepší kus masa u řezníka, pod pult sice nevešly, ale o to důležitější byla tlačenka. Neboť se známostmi, protekcí a trochou pokakanýho štěstíčka se zájemce o automobil šplhal v pořadníku mnohem rychleji než ostatní čekatelé, a aniž by musel spát na chodníku před prodejnou.
Jelikož cena benzínu je nepřímo úměrná velikosti vozidla, a s ropou se navíc výhodně kšeftuje, tehdejším korábům je dávno odzvoněno. Naše autíčka se smrskávají, což má své výhody i nevýhody. Jednou z výhod je to, že se při parkování vejdeme do kdejaké škvíry, a nevýhodou to, že jejich konstrukci snadno zdeformují i ty nejslabší větry.
Pokrok by ovšem nebyl pokrok, kdyby svými sedmimílovými bagančaty nešlápnul i do světa motorů. A tak z výrobních pásů sjíždějí malé zázraky, vybavené všelijakými vymoženostmi pro pohodlí řidiče. Couvání nám usnadňuje kamera, a okna stahujeme místo klikou tlačítky, jež jsou bez klíčku v zapalování na draka. Dozvíme se, za jak dlouho naskočí na semaforu zelená, GPS nás zavede do míst, kam bychom se při použití mapy nikdy nepodívali, a můžeme si s nimi dokonce i povídat (odmlouvat se naštěstí zatím nenaučily).
Pak tu máme bzučáky, které nás upozorní téměř na vše, co se šustne i nešustne okolo: Na nedovřené dveře, na nezapnuté škrtidlo, na kandelábr, nebezpečně se přibližující k zadnímu nárazníku, na sebevražedného motocyklistu, jemuž se zalíbilo ve slepém bodu, atd. A ačkoliv je obdivuhodné, co dnes technologie zvládne, já si myslím, že v tomto případě přispívá k nepozornosti řidičů, otupování jejich smyslů, a dává jim falešný pocit bezpečí. Hlavní problém vidím v tom, že mnoho z nich bzučákům stoprocentně věří, a slepě se na ně spoléhá. Vždyť proč si při přejíždění z jedné lajny do druhé namáhat krk otáčením hlavy, když systém pískne varování, ať tam nelezu?
Nejnovějším vynálezem jsou auta, která řídí, brzdí a parkuje Samo. Tomu už zřejmě nestačí pouhá funkce vrátného, a rozvěšování cedulek "zavírá samo." On prý dokáže kompenzovat chyby a opomenutí řidiče, a proto tvrdí, že jeho schopnosti budou lépe využity v automobilovém průmyslu. Čísla (aspoň zatím) ukazují, že má pravdu, a naši zlenivělí potomci tak mají nakročeno k časům, kdy vlezou do jezdidla a řeknou: "Hele Punťo, dnes frčíme ke strejdovi." Pak vytáhnou z kapsy e-čtečku a během jízdy se ponoří do četby, nebo se na zadním sedadle oddají sexu.
Jenže na druhou stranu: Opravdu chci, aby za mne ta plechovka na čtyřech kolech nejenom řídila, ale i myslela? Co se stane, když počítač zvolí nepříhodnou variantu, přebije moji alternativu, a v dané situaci zareaguje špatně? Vezměme si třeba roztržitého chodce s telefonem u ucha, jenž bezmyšlenkovitě vstoupil do vozovky, a srážce nelze zabránit. Koho se auto rozhodne zabít? Jak pozná, že to je můj bývalý šéf, dvacet let mi ztrpčující život, a když už tedy musí, místo něj do věčných lovišť pošle mne?
Takže, se všemi novými prkotinami a vynálezy mi dejte pokoj - já se klidně spokojím s jedním z těchto pohledných dědečků (případně s oběma). A v duchu se s nimi vrátím do dob, kdy lidé věděli, co je to šaltpáka.
PS: Navrhuji, aby se na palubní desky začalo montovat i obzvláště velké tlačítko s obrázkem, zobrazujícím zvednutý prostředník, a s mimořádně hlasitým bzučákem. To aby spolu posádky vozidel mohly snadněji komunikovat, aniž by hrozilo nebezpečí, že jejich vzkaz bude přehlédnut.
