Hra, set, a zápas

Je středa, 25. prosince 2024, deset hodin dopoledne. Sedím u postele mého životního spolupoutníka, s nímž jsme před 45 lety podepsali slib, že si budem věrni až za hrob. Dokud smrt nás nerozdělí.

Pacient, ležící na lůžku, má zavřené oči. Ztěžka dýchá, a v plicích mu chrčí. Kéž by obyčejná viróza, místo zápalu plic... Otevřenými dveřmi sem ze sesterny zaznívají koledy, a za zdmi nemocnice lidé začínají přípravy na sváteční hostinu. Opravdu jsou Vánoce? Asi ano.

Zubatá s kosou, jež se bez pozvání vplížila do místnosti, si prohlíží tělo, rozpíchané jak polštářek na špendlíky, a pokryté modřinami. Zřejmě spokojena s vyhodnocením situace se pak tiše odklidí do kouta, a oddá se trpělivému čekání. Ví, že tenhleten jí neuteče.

Vchází ošetřovatelka. I ona přejede nemocného zkušeným pohledem, a beze slova mu ubere kyslík. Neptám se, proč. Možná mají stanovenou kvótu na jeho spotřebu, možná se s tou holkou v koutě domluvily na časovém rozvrhu.

Další mělký vdech, a chrčivý výdech. Sanitář přináší, a opět odnáší tác s obědem; pacient po své poslední večeři už nemá hlad.

Doposud zavřené oči se náhle doširoka rozevřou. Nehybně se dívají na strop, a zračí se v nich strach vyděšeného dítěte. Nakloním se nad bledý obličej, ale v pomněnkové modři nevidím sebemenší záblesk rozpoznání. Ani můj stisk ruky není opětován.

Odpoledne se táhne pomaleji, než rozlitá melasa. Ted začíná být neklidný. Možná cítí přítomnost černé postavy, lelkující v rohu místnosti? A pomalu si uvědomuje, že z jejích natahujících se pařátů není úniku? A že tuhle bitvu nevyhraje...

Volám sestru. Dává mu injekci, která ho prý utiší, a pomůže mu relaxovat. O jednu modřinu víc, o pár hodin déle, na tom teď už nezáleží.

Pacientova dechová frekvence se pomalu snižuje. Nebo se mi to jenom zdá? Snažím se nahmatat puls na krční tepně. Slábne, a zubatá s kosou se spokojeně usmívá.

Je pět hodin odpoledne, a další kapitola mého života se uzavřela. Sbaluji osiřelé věci, a vánočně vyzdobenými ulicemi se vracím do prázdného domu.

Goodbye, Ted. Bylo to krásné, a někdy toho bylo až moc. Ale nikdy dost.