Že Arizóna je pravých mužů zóna, kde kulky bzučí a krávy cituplně bučí, víme z filmu Limonádový Joe. Dokonce to možná, někdy dávno, byla i pravda.
Ale pravdy se často mění, a co bylo včera faktem, dnes už není. Kovboj s koltem, zavěšeným proklatě nízko zmizel v propadlišti dějin, a současní gentlemani dělají pif paf z AR-15. Na místě historických budov rostou železobetonové obludy bez charakteru, a kdysi důležité komunikace likviduje rozrůstající se síť moderních dálnic.
Jednou z postižených je Route 66. Oficiálně zprovozněna v listopadu 1926, tato 3940 km dlouhá, dvouproudová silnice vedla přes tři časová pásma - z Chicaga do Los Angeles.
Během své existence procházela neustálým vylepšováním; stavěly se obchvaty měst, a dílčí úseky postupně nahradily mezistátní silnice. S konečnou platností dosloužila v červenci 1985, kdy byla odstraněna ze silničních map USA (jinými slovy: bit the dust - kousla prach). Úplně však nezanikla, a z jejích zbytků se stala turistická atrakce.
I nás jeden z nich přilákal. Nejdřív jsme ale okoukli nedalekou přehradu Hoover, a Černý kaňon pod ní (most tam tehdy ještě nestál; ten otevřeli až v roce 2010).
115 km dlouhý úsek mezi Kingman a Seligman, na němž jsme se (podle pana Googla) "nakopli," vypadal dost neutěšeně. Budovy zpustlé, lidí pomálu a provoz nulový - všichni si to asi šustí po přilehlé dálnici I-40. Mrtvo tu ale zdaleka není. Všude pobíhající mravenci si (naštěstí) hleděli svého, a gila monstrum či komodský drak sem (také naštěstí) zatím neemigrovali.
Že se nalézáme na správném místě nám potvrdila pouze jedna z mála cedulí, kterou si zatím nikdo nepřivlastnil coby suvenýr.
Chlupatý kaktus mám tak rád,
je to můj zelený kamarád -
a tady je těch přátel skoro tolik, jako na Facebooku.
Silnice je dlouhá nit,
uhání a uhání,
nemůžeš ji zastavit,
štvi se jak chceš na svých kolech...
Od června 1987 se tenhle kousek zapomenuté silnice, vedoucí odnikud nikam, hodně změnil. O arizonský úsek "Matky silnic" se dnes stará nezisková organizace, "Historic Route 66 Association of Arizona," a stará legenda zažívá částečnou revitalizaci.
Ach jo, kolikrát já jsem tohle viděla. Nejdřív necháme něco zchátrat téměř do spadnutí, a pak to zas dáváme do kupy.
S nadšením - a draze.
(Fotografie: Jar Jar, červen 1987)
