Hop sem, hop tam: Grand Canyon

Velký kaňon, 446 kilometrů dlouhá a šestnáct set metrů hluboká trhlina v zemském povrchu, patří mezi sedm přírodních divů světa. Status národního parku získal v únoru 1919, a agorafobikům radím, aby se tomuto místu vyhnuli.

Nejenom kvůli otevřeným, prázdnotou naplněným prostorám. Coby jedna z nejznámějších turistických atrakcí totiž láká nekonečné množství lidí, kteří se na tu ohromnou díru přijeli podívat. Přilákala i nás, a jelikož cestujeme stylem "kam večer dorazíme, tam to zapíchnem," neměli jsme zajištěný nocleh. Že ve tři odpoledne bude v blízkém i vzdálenějším okolí parku všecko obsazené, nás ovšem nenapadlo, i když nás to napadnout mělo. Nakonec jsme se museli vrátit o čtyřicet kilometrů zpátky, a teprve tam se nám podařilo vyšťárat hotel s volným pokojem.

Silnice, vedoucí po západní části jižního okraje (Hermit Rd.), je pro soukromá vozidla od začátku března do konce listopadu uzavřená. Dopravu zajišťují kyvadlové autobusy, které staví u každé z devíti vyhlídek.

Dobrý nápad. Co kdyby nějaký obzvláště nadšený obdivovatel přírody začal točit hlavou místo volantem, a dopadnul jako Thelma a Louise?

Šířka kaňonu se pohybuje mezi šesti a dvaceti osmi kilometry, a i na dálku je zřejmé, že severní okraj (2686 m n. m.) je o něco výš, než okraj jižní. Prý o 300 metrů, a kdo nevěří, ať to změří.

Na východ od Grand Canyon Village už to jde "po svých." Pohled je víceméně všude stejný, a přesto pokaždé jiný - geologové se tu musí cítit jako v ráji.

Desert View je poslední vyhlídka před výjezdem z parku, a vstupem na území Navajů. Může mi někdo vysvětlit, co lidi táhne do bezprostřední blízkosti okraje jakékoliv propasti? Není divu, že občasný padálek se se zdejšími útesy seznámí až příliš důvěrně, ánžto kaňon (alespoň zatím) není oplocen. Možná, až si někdo začne stěžovat...

Z horní plošiny 21 metrů vysoké věže je za jasného počasí vidět přes 160 kilometrů daleko.

Little Colorado River Gorge je kapesní vydání jejího slavnějšího souseda, ale ani do téhle "minirokle" bych spadnout nechtěla.

Nespadnul do ní ani provazochodec (dobrodruh? kaskadér? akrobat? blázen?) Nik Wallenda, který ji v červnu 2013 přešel po laně. Bez jištění, a bez záchranné sítě. Podle novin to sice udělal ve Velkém kaňonu, což je důkaz, že fake news existovaly již dlouho před tím, než tento termín zpopularizoval prezident Trump. Jenže v národním parku mu to nedovolili, a navíc by tam potřeboval kapku delší lano. Televize jeho odvážný kousek vysílala v živém přenosu, avšak s desetivteřinovým zpožděním; proč, to si pravděpodobně každý domyslí.

Zato na druhé, západní straně národního parku, na území indiánského kmene Hualapajů, může mít člověk pod nohama čtvrt kilometru ničeho i bez lana. Stačí vstoupit na Skywalk - tři metry široký skleněný chodník ve tvaru podkovy, trčící 21 metrů do prázdna, a hodící se sem jako pěst na oko.

Jestli plošina skutečně unese sedmdesát plně naložených Boeingů 747 netuším, ale dost o tom pochybuji. Co však vím zcela jistě je, že já na ni nepolezu. Proč taky, když atmosféru Velkého kaňonu mohu vstřebávat na každém kroku, a aniž bych musela přemýšlet o tom, kde byla ocel na konstrukci této pasti na turisty vyrobena.

Fotografie: JarJar, červen 1987
Skywalk: https://pixabay.com/photos/skywalk-grand-canyon-west-rim-1037096/