Kdysi se jimi táhla země sovětská - ta země mezi zeměmi, kde vládnul vší lid. Dnem nocí ji střežili ostří hoši, zvaní stalinští sokoli, kteří dbali na to, aby národ cestou do závodů a do polí náhodou nezabloudil.
Jenže nic netrvá věčně. Země sovětská se rozpadla, gang stalinských sokolů byl zlikvidován, s ním zmizela i vransupů hejna kroužící, a Pepovi Džugašvilimu odzvonilo nejenom na katedrálách. Jó, upadnout v nemilost se dá rychleji, než bys řekl švec, a do propadliště dějin se toho hodně vejde. Jen se zeptejte Nikity Sergejeviče, který tam zahučel i se svou otlučenou botou.
Proto mě vůbec nepřekvapuje, že poslední dobou se začínají prolamovat prkna i pod Michailem Sergejevičem. To bylo slávy, když vzal jedínyj mogúčij zasvé! A teď se o muži, který hrál jednu z hlavních rolí v ukončení studené války, píše málem jako o vyvrhelovi, jenž svou nezodpovědnou politikou přivedl zemi ke krachu.
Musí to být, dole v té hluboké díře, stejně zajímavé. Leonid Iljič se tam bratrsky olibuje se svými věrnými poskoky, a Boris Nikolajevič, vznášeje se v mlžném oparu, lhostejně pozoruje cvrkot okolo (snad měl možnost si s sebou vzít dostatečnou zásobu Stoličnaji; dnes jeden neví co, kdy a kde je kvůli Covidovi zavřené). Chtěla bych vidět ten mejdan, až se tam propadne i Gorby! Doufám, že nezapomenou pozvat i bývalé vedoucí činitele JZD Slušovice, a všichni budou s dojetím vzpomínat na staré, dobré časy. Jenom škoda, že nesmrtelnému Vladimíru Iljiči, dosavad spokojeně pochrupujícímu v domečku na Rudém náměstí, nezbyde než poslat omluvenku. Ale i na něj jednou dojde, na to vemte jed! A pak se bude tančit všude.
Vraťme se však k výše zmíněným zeleným pláním, pokud tedy ještě nějaké existují. Teď už na nich nikdo stráž nedrží, a to ani ve dne, natož v noci. Ono to vlastně není potřeba; do závodů a do polí se dávno přestalo chodit, jelikož téměř každý pracuje z domova.
Nabízí se tudíž otázka, co s nimi. Ležet ladem je přece nechat nemůžeme, a podle mého skromného názoru by asi bylo nejlepší je - v zájmu světlé budoucnosti - zaplnit zdroji obnovitelné energie. Snažím se představit si nekonečné lány solárních panelů, lesy věží s rotujícími vrtulemi a Grétu, jíž by pohled na tu krásu jistě vehnal slzy do očí.
Leč máme tu i jinou pláň, která si zaslouží bližšího pohledu. Je také víceméně zelená, a po báťuškovi Stalinovi a jeho frontě na maso tam navíc zůstal bytelný sokl, přímo volající po významné osobnosti současné doby. S Michaelem Jacksonem to naštěstí nevyšlo, ale co kdyby se dal metronom do úschovny zavazadel, a na jeho místo se postavila obří socha Miss Thunberg? V případě, že i ji časem pohltí černá díra, milou záškolačku s Nobelovou cenou a několika čestnými univerzitními tituly prostě opět sundáme, oprášíme metronom, a lupnem ho zpátky.
Další nápad, a možná ještě lepší, je přesunout sem Okřídleného lva. Když už nic jiného, odtud to aspoň bude mít k obloze blíž, než z Klárova.
