Dederónie

Státy vznikají a zanikají, a mapa světa se neustále mění. Často k tomu stačí vzpoura poddaných, kteří vyhodí vládnoucí elitu od koryt (někdy i oknem), a nastolí tu svou, jen tu jedinou.

K zemím, jež zmizely z atlasů, patří i Dederónie. Pojmenovaná dle košilí ze super moderního materiálu, dnes nám ji připomínají pouze archivované vtipy z rádia Jerevan, plus nějaký ten Wartburg či Trabík, co se doposud nerozpadnul. Do této spřátelené země, pochodující ve stejném šiku pod taktovkou SSSR, naši neustále bdící dozorčí občas pustili i občana s pokáleným kádrovým posudkem.

V červenci 1965 jsem se tam, díky letní praxi, podívala i já. Sbohem, výdejno nářadí v Tesle Hloubětín! Kam se hrabe hledání lochovacích kolíků na tohle dobrodružství.

Naše výprava se skládala z devatenácti studentů strojní fakulty, a dvou asistentů-gardepánů. Kromě mne byli všichni rodu mužského, ale to mi nijak nevadilo. Naopak jsem tušila několik zaručených výhod, a nemýlila jsem se. Vždycky se našel nějaký německý gentleman, který mi odtáhnul z nádraží do ubytovny kufr.

První štací bylo město, tehdy nesoucí jméno jednoho ze dvou známých propagátorů komunismu. A tady se jedna z předpokládaných výhod ukázala být zbraní dvousečnou. V ubytovně pro mne neměli pokoj, a protože na společnou noclehárnu mě šoupnout nemohli, ocitla jsem se někde úplně jinde. Jelikož německy požádat o chleba by znamenalo jistojistě umřít hlady, v přítomnosti spolužáků jsem se přece jenom cítila o něco bezpečněji; ti totiž dederónštinu váleli natolik dobře, že na otázku "kolik je hodin?" nejednou dostali i odpověď.

V továrně, kterou jsme v K-M-S navštívili, jsem byla zjevem víc než neobvyklým. Ve světlemodrých kostkovaných kalhotách a bílém svetru jsem suverénně kráčela obráběcí halou mezi stroji, v nichž proudem tekl řezný olej, a těšila se všeobecné pozornosti vhodněji oděných zaměstnanců.

Následovala Jena, firma Zeiss a planetárium, zřejmě abychom si rozšířili obzory v odlišných vědních oborech. Zpočátku jsem se snažila pozorně naslouchat, ale z průvodního slova se mi podařilo rozluštit pouze několik předložek a názvů planet. Nakonec to dopadlo podobně jako na přednáškách ze statiky - s tím rozdílem, že tady mě probudily závěrečné tóny klavírního koncertu č. 1, a ze získaných znalostí jsem nemusela dělat zkoušku.

Leč v Dederónii jsme nebyli proto, abychom se procházeli po socialistických průmyslových objektech, nebo hnípali v planetáriu. Měli jsme tu i pracovat, a ve warnemündských loděnicích na nás už netrpělivě čekali. Mně hned zkraje nabídli pozici kresličky, jenže v tom případě by mi nic neplatili (ach, ta genderová nerovnoprávnost). Tak to tedy ne. To si raději vyhrnu rukávy a plivnu do dlaní, jak se na studenta, budujícího zářné zítřky, sluší a patří.

Což jsem udělala hned poté, co mi dali zabrušovat ventily. Za dvacet minut si však mistr všimnul mých očividně se zpomalujících pohybů, a trochu nejistě mě pochválil za prvotřídně odvedený výkon. Pak mi, s příkazem ať raději razím číslíčka podal kladívko, ale když viděl, že i při tom se co nevidět zmrzačím, poslal mě mazat grafitem příruby.

Ovšem i tato práce skýtala značné nebezpečí. Odpoledne na mně zůstala bílá akorát bělma mých očí, a cestou do ubikace jsem doufala, že nepotkám nějakého tajného člena Ku-klux-klanu v lynčovací náladě.

Můj nadřízený si brzy uvědomil, že v jeho oddělení nadělám víc škody, než užitku, a ačkoliv slovo "kšá" nepoužil, jeho posuňky jasně naznačovaly totéž. Zbytečně neváhajíc jsem se mu urychleně odklidila z dosahu, a téměř okamžitě zjistila, že ani schopnosti mých spolužáků nejsou plně doceněny. Po zbytek praxe jsme pak společně prolézali koráby - od strojovny přes kapitánský můstek, až po komín.

Zlatým hřebem zájezdu pro mne však bylo moře. Jeden vnitrozemský občan prý, když poprvé uviděl moře, s údivem pronesl: "Ty vole, to je vody!" No, nekecal. Dennodenně jsem vycházela na molo, vstřebávala tu nekonečnou krásu a pozorovala odplouvající lodě, pomalu se potápějící pod horizont (ta Země je snad opravdu kulatá). A v duchu jsem si říkala:

"Ďjó, moře. Kdyby u nás tak bylo moře..."

P.S.: Zda, či kde dělají němečtí soudruzi chyby, se mi bohužel zjistit nepodařilo.