Čo bolo, to bolo?

Když někdo někomu šlápne na nohu, je slušné se omluvit. Nebo tomu tak aspoň bývalo; ono se mi občas zdá, že slušnost vyšla z módy, a dnes už se nenosí. Proto mě nemůže překvapit, když místo slůvka "promiňte" uslyším nevrlé,

"co se mi pleteš do cesty, krávo?"

Pravý opak ovšem platí pro papaláše a hlavy států celého světa. Ti se totiž, v zájmu dobrých mezinárodních vztahů a politické korektnosti, o překot omlouvají kdekomu, a za jakákoliv historická příkoří. Příslušní funkcionáři vyslovují lítost nad vysídlením sudetských Němců, sypou si popel na hlavu za válečnou internaci japonských Američanů, a uvalení nespravedlivé přistěhovalecké daně na čínské imigranty. Dánská vláda se kaje za nájezdy Vikingů, Britská za irský hladomor, Kanadská za odepření vstupu indickým uprchlíkům z lodi Komagata Maru, a Americká pro změnu židovským z MS St. Louis. Slyšíme omluvy za křivdy, kdysi spáchané na Indiánech (pardon, členech prvních národností), a francouzský ministr zahraničí se dokonce omluvil Rakousku za popravu Marie Antoinetty. Jestli to takhle půjde dál, brzy přijdou na řadu oběti inkvizice, křižáckých výprav, či stoleté války.

Pokud vím, omluva je vyjádření lítosti nebo smutku za to, že dotyčná osoba udělala něco, co neměla, nebo neudělala, co slíbila. Jinými slovy - omlouvám se za činy, za které jsem zodpovědná já, a ne Pepík z vedlejšího baráku. A proto mi není jasné, proč současné vlády přebírají odpovědnost za politováníhodné události, s nimiž neměly nic společného? Které se staly v dobách dávno minulých, dlouho před narozením omlouvačů? Nezapomínejme ani na to, že nejeden z těchto incidentů byl schválen legislaturou příslušného státu, a byl tedy naprosto legální.

Hlavní problém vidím v tom, že ti, kdo se omlouvají, tyto incidenty nezavinili, ti, kterým se omlouvají, nejsou oběťmi, a postižení, jichž se omluva týká, ji už většinou přijmout nemohou.

Přemýšlím jak dlouho bude trvat, než tohle pochybné úsilí přestane být "in." A vůbec: Za koho ti zastupitelé "lidských oveček" vlastně mluví? I za mne? Navíc mě napadá otázka, zda jsou jejich projevy skutečně upřímné, nebo to jsou jenom prázdné fráze, vyslovené za politickým účelem (například naklonit si voliče z etnických skupin).

Spravedliví můžeme být pouze v současnosti. A proto by bylo mnohem účelnější, kdyby se vůdci, právě se nalézající u vesla zaměřili na aktuální problémy, a nezatěžovali se desetiletí starými politickými a právními otázkami. Kdyby - místo, aby se omlouvali za chyby svých předchůdců, lidí dávno mrtvých, nebo zmizelých v propadlišti dějin - vykonávali své povinnosti tak, jak mají, věnovali víc pozornosti nesplněným volebním slibům a chybám svým, a našli čas se omluvit za ně.

Tím ovšem neříkám, že minulé nespravedlnosti by se měly zamést pod koberec. Naopak je správné je potvrdit, objektivně posoudit, a pokud možno kompenzovat ty, kteří mají platné nároky na odškodnění. O tom, že bychom se z nich poučili a vynasnažili se, aby se něco podobného neopakovalo, však pochybuji.

Ale kdo ví? Marie Terezie si omluvy pana Kouchnera jistojistě váží, a Frantíkům možná i odpustí, že před více než 220ti lety oddělili její dceři tělo od hlavy.