Černý autostop

V polovině let šedesátých jsem měla v šuplíku dlouhý seznam zemí, které bych jednou ráda navštívila. Což nebyl problém, protože ke splnění cestovatelských snů tehdy stačilo zasednout ke stolu, naslinit si prst, a otevřít atlas.

Byla to doba podivná. Do světa na zkušenou se nedostal ani Honza z pohádky, pokud neměl v uzlíku kromě buchet i potvrzení o kladném kádrovém profilu - a to ho většinou pustili pouze k soudruhům do NDR, do Polska, a když měl kliku, i do Jugoslávie.

Mně a mému skoromanželovi se, před odjezdem na dovolenou do Tater, podařilo vyškemrat "malou" propustku do Polska. Místo krokodýlích jater jsme proto zabalili krabici s jugoslávskou košilí, jež měla vylepšit stav našich peněženek. A musím říct, že nezklamala; svůj úkol splnila hned při první procházce ulicemi Zakopaného, na výbornou, a v rekordním čase.

Při pohledu na extra pět set zloťáků se nám do hlavy vloudila hříšná myšlenka: Co kdybychom vystrčili palce, a vydali se do Varšavy? Propustky sice máme jenom do pohraničního pásma, ale o to to bude dobrodružnější! A jak jsme řekli, tak jsme učunili, neboť odvážnému štěstí přeje.

Večer nás od cíle dělilo sto kilometrů, a pamětni pořekadla "líná huba, holé neštěstí" jsme tudíž zabušili na vrata nedaleké usedlosti. Naše skromná otázka, zda by se ve stodole nenašlo na jednu noc místo pro dva ucabrtané poutníky, byla zodpovězena kladně, a na seně jsme nakonec skončili čtyři. Chlupáči Lord a Lorka nás přijali jako členy rodiny, a byli radostí bez sebe, že si v noci mají s kým hafat.

Ve Varšavě jsme nejdřív zamířili k Paláci kultury, staršímu bráchovi dejvického hotelu Internacionál, a v rozkopaných ulicích jsme se cítili jako doma. 

Pod záminkou, že se potřebujeme ve městě orientovat, jsme vyjeli do třicátého patra, a při pohledu na okolí nás napadlo, že nejenom Kolín stojí v pěkné rovině. Ale tím podobnost končila.

V řeznictví, kde jsme chtěli koupit kus salámu, nebyla k uzření ani šlupka od buřta, natož krokodýlí tlačenka. Ovšem činnost v pracovní době lze vykazovat všelijak, a zaměstnanci se zjevně nenudili.

Taxikáři jim mohou jenom závidět. Ti se dopoledne málem přetrhli,

odpoledne nebylo do čeho píchnout,

a k hraní mariáše chybí správné podmínky.

Cestu zpátky k jihu nám opět přetnul soumrak. O nocleh se tentokrát postarala řada panáků, vyrovnaných na louce vedle silnice, a jak si tak druhého dne spokojeně hovíme na korbě náklaďáku, paní Štěstěna se k nám obrátila zády: Pouhých dvacet kilometrů před Krakovem, když jsme si mysleli, že teď už je všechno v suchu, nás zastavila namátková kontrola. Ačkoliv jsme se tvářili jako neviňátka, která na tu hromadu písku spadla z nebe, ostřížímu zraku muže zákona neuniknul důležitý detail v našich propustkách. Že se nalézáme tam, kde nemáme, prasklo během několika vteřin, ale přiznat se prskajícímu policajtovi k návštěvě Varšavy nás ani nenapadlo; to by za daných okolností byla příliš velká drzost. Řidič, vezoucí nás z Kielců si naštěstí nepamatoval, kde nás naložil (prý asi dva kilometry zpátky), a z prekérní situace jsme tak vyvázli pouze s přísným pokáráním.

Potom ještě zastávka v Krakově,

a malý výšlap na Gubałówku (pohled rourou na Giewont, 2 złoté).

Těsně před návratem do vlasti nás napadlo odstranit krunýř špíny, jenž nás obaloval. Když jsme se však v městských lázních dozvěděli, že vana je za osm a dva se do ní nevejdou, rozhodli jsme se těch šestnáct złotých raději propít.

Od té doby se toho v Polsku určitě hodně změnilo. Doufám ale, že ze Sukiennice dnes není kondominium, a Wawel stále hlídá Tadeusz Kościuszko, a nikoliv Wojciech Jaruzelski.

(fotografie: JarJar, srpen 1965)