Bez sloganu ani ránu

Když se kdysi dávno narodil první televizor, tehdy ještě převážně štíhlí lidé se s ním rychle skamarádili. Jejich pevné přátelství trvá dodnes, a zatím to vypadá, že vydrží na věčné časy.

Na rozdíl od toho našeho se Sovětským svazem.

Ačkoliv televizi má dnes téměř každý, stále se najdou její odpůrci. Považují ji za ztrátu času a věří, že degraduje naše mozky, ale v tom s nimi nesouhlasím. Ve vymývání dutiny lebeční jí už léta zdárně konkuruje internet a mobilní telefon, jenž má tu výhodu, že se vejde do kapsy.

Jak vítr nadouval kabát jednou k východu, pak zas k západu, měnily se i televizní pořady. Budovatelské filmy a pokroková témata schlamstlo propadliště dějin, a postupně je vystřídaly prostoduché seriály a „zábavné“ sitcomy, doprovázené předem nahraným smíchem. K našemu kulturnímu uspokojení zřejmě přispívá i hojné množství reklam, jimiž je vše prošpikované.

Televizní reklamy nám slouží hlavně jako možnost odskočit si na záchod, či doplnit misku s brambůrkami. Většina diváků pro ně však nemá vlídného slova, a leckdo je dokonce považuje za psychické týrání. Ono také není divu; i ta nejvtipnější reklama má potenciál proměnit poměrného kliďase v zuřícího zeleného Hulka, když ji za večer vidí třicetkrát.

Nikoho jistě nepřekvapí, že reklamy musí být (aspoň tady v Kanadě) politicky, rasově a genderově korektní, což je chvályhodné. Nemůžeme přece připustit aby se ti, neobdařeni krásou, dostatkem duševní kapacity a jinými důležitými atributy, cítili uraženi a stěžovali si, že je ignorujeme! Pryč jsou fešáci a fešandy s thymolinovými úsměvy, a čím víc příslušníků rasových, náboženských, jazykových a etnických menšin se v šotech nachází, tím líp. Své místo zastávají i stejnopohlavní manželé, většinou rodu mužského, věnující se domácím pracem a péči o své dítě – zjevně s cílem ukázat, že i muži umí vařit (u žen to je stále považováno za samozřejmost). Ach, jak moje srdce plesá při pohledu na kus pořádnýho mužskýho, radujícího se z kuchyňského robota, který mu manžel nadělil pod stromeček!

Pro ty, co si chtějí tříbit pozornost a vylepšovat myšlenkové schopnosti, jsou televizní reklamy jako dělané. Pokud ovšem víme vo co go, neboť se často podávají ve formě zpěvu a tak, aby slovům nikdo nerozuměl. Vezměme si třeba automobil, pádící do kopce po hrbolaté kozí stezce: Dole projede mořem bláta, a nahoru dorazí čistý a nablýskaný, jako kdyby právě opustil výrobní pás. Že by někde uprostřed byla mycí linka, a oni nám to zatajili? Já někdy až žasnu, za jaké hlouposti jsou dnes lidé placeni.

A tak jsme masírováni nesmysly, jejichž autoři si snad myslí, že jsme všichni blbí. Představuji si, jak sedím v tramvaji a spolucestující si ke mně zálibně čichají, jelikož je zaujala vůně mého deodorantu. Nechápu, proč maminky navlékají prckům nové pampersky, když ty staré nejeví známky potřísnění. Přemýšlím, proč mi poté, co kousnu do hamburgeru, na druhé straně vyleze z housky jeho obsah, kdežto těm v televizi ne? A všechny ty zázračné pilulky bez předpisu od doktora, jež vám zajistí osvěžující spánek, denní dávku vláknin, a shodí z vás přebytečná kila... Jako vedlejší účinek vám sice narostou oslí uši, ale to je přece maličkost.

Moderní doba, v níž žijeme, vyžaduje i detabuizaci aktivit, zvyklostí, slov a témat, jichž by se naši prarodiče nedotkli ani deset metrů dlouhým klackem. Toto se týká i intimních součástí osobní hygieny. Televizní divák se dozvídá důležité informace o absorpci menstruačních vložek a velikosti tamponů, nezbytné k výběru z bohatého sortimentu nabízených výrobků. Co kdyby se kyvadlo korektnosti zhouplo do extrému, a pánové, nemajíce v tomto směru předchozích zkušeností, byli nuceni menstruovat také? Kamery by se pak mohly zaměřit i na jejich rozkrok, a neznalým spotřebitelům objasnit, kam tento artefakt umístit.

Je mi jasné, že po staru se žít nedá. Někdy si ale myslím, že to s tou otevřeností kapku přeháníme, a destigmatizujeme i to, na co není třeba sahat ani v dnešních vyspělých dobách. Ale když už, možná by neškodilo si uvědomit, že při tom nemusíme vláčet ty nejintimnější a nejsoukromější záležitosti po televizních obrazovkách. A to ani v černobílých, natož v zářivě realistických barvách.

Čímž končím, ač nejsem Máňa. A místo abych ztrácela čas koukáním na lahůdky, které dnes v televizi vysílají (pardon, streamují), jdu si raději přečíst nějakou dobrou knihu.

Tam se reklamy zatím nevbouraly.