Na dejvickém Kulatém náměstí se koncem let šedesátých nacházely nejenom veřejné záchodky, ale i Generální štáb a Ústřední dům armády, k nimž každé ráno proudily davy mužů v nažehlených uniformách s lampasy.
Místo dávno plánovaného Vítězného oblouku, na který ne a ne schrastit dost peněz, se zde tyčila socha Vladimíra Iljiče Lenina, obráceného zády k hospodě, lidově zvané "Za prdelí." Utěšenou scénu pak doplňoval zbrusu nový kampus ČVUT, zdravotní středisko a vedlejší pohotovost, kde jsem sloužila noční dvanáctky.
Chtěla jsem změnu, a trochu vzrúša? Tady jsem našla oboje. I prachobyčejný výlet do Ruzyně, Přední Kopaniny, Nebušic či Suchdola, ve tři hodiny ráno, se totiž mohl zvrtnout v nečekané dobrodružství. A někdy záleželo pouze na tom, kdo sedí vedle mne: Seladón, Šovinista, Povýšenec, nebo Sympaťák.
Se Seladóny jsem to mohla očekávat téměř jistě, neboť jízda pustinami pražského předměstí je dokázala sexuálně inspirovat natolik, že mi nezbyl ani čas se začít divit. Tyhle pány vůbec nezajímalo, jestli řidička ví, kam jede, nebo beznadějně bloudí zapadlými, neosvětlenými ulicemi. Za nejdůležitější považovali, že osoba za volantem je pohlaví ženského a má tudíž kozy, s nimiž se pravidelně pokoušeli blíže seznámit. Věřte mi, že odrážet útoky chobotnice a řídit při tom auto není žádná sranda, a to ani za denního světla, natož v noci.
Šovinisté mi naopak dávali nepokrytě najevo, že za normálních okolností by se mnou do auta nikdy nevsedli, ale jinou možnost nemají. Podle nich ženská patří k plotně, a když už tedy pracovat musí, tak ať dělá sekretářku, jejíž hlavní povinností je vařit kafe pro šéfa.
Tyto pokrokové doktory jsem dále rozdělovala na podskupinu Mučedníci a Zbabělci. Mučedníci vlezli do sanitky, položili si lékařský kufřík na klín a objali ho oběma rukama, jako kdybych jim ho snad chtěla ukrást. Poté se schoulili do klubíčka a odevzdali se osudu, což bylo zřejmé z toho, že při zvuku startéru zavřeli oči. V této poloze setrvali do chvíle, kdy jsem jim oznámila příjezd k cíli, a teprve potom projevili známky života. Hlasitě vydechli, a věřím, že kdybychom nežili v socialismu, kde se na bohy nevěří, určitě by se za mumlavého "zaplaťpámbu" pokřižovali.
Zbabělci byli zcela jiného ražení. Ti, přes veškeré předsudky a smrtelnou hrůzu z jízdy s babou, dokázali mistrně předstírat, že se nebojí, a jejich srdce stále tluče v levé části hrudníku a nikoliv v kalhotách. Strach o život odhalili teprve až když došlo ke zkoušce mých řidičských schopností - a v kritickém okamžiku jim pokaždé ruply nervy; prohlásili, že potřebují trochu pohybu, a ten kousek dojdou pěšky. Jestli si před jízdou dávali i loka na kuráž, jsem se však nikdy nedozvěděla.
Zato služby s Povýšenci mě doháněly k šílenství. Povýšenci, to byla šlechta, a my ostatní jsme pro ně byli plebejci. Jelikož věděli a uměli všecko líp než kdokoliv jiný, neustále mi pindali do řízení, radili kudy jet, a snažili se mě ohromit latinskou hantýrkou. Těm jsem na cestách za pacienty s gustem zastavovala u té největší louže či nejrozsáhlejšího moře bláta, jichž na místních sídlištích naštěstí bylo víc než dost.
Nejraději jsem sloužila se Sympaťákama. Pro ně jsme všichni tři - doktor, sestra a řidič - představovali pracovní partu, která společně usilovala o to, aby noc proběhla co nejlíp. S nimi jsem se uprostřed temných nebušických polí cítila bezpečně, na rozdíl od Seladónů. Oni při jízdě nezavírali oči, jako Mučedníci. Při hledání těch nejzakopanějších usedlostí je ani nenapadlo teatrálně vzdychat, a dávat mi sprduňk typu, "Vy jste se na tu mapu asi pořádně nepodívala, a teď tu zbytečně ztrácíme čas," na rozdíl od Povýšenců. A v kritických okamžicích sanitku neopouštěli, jako Zbabělci.
Právě naopak. Jednou v noci jsem se bezmocně šinula po náledí dolů z prudkého kopce, a v nejživějších barvách si představovala, co se u stopky, označující poměrně frekventovanou křižovatku, asi stane. Být vedle mne Seladón, určitě by si, těsně před smrtí, chtěl moji tělesnou schránku naposledy ohmatat. Povýšenec by mi zcela jistě poradil, ať se s tou brzdou tolik nemazlím a pořádně na ni šlápnu, jinak to u tý stopky nezastavím. Šovinista by zoufale vykřikl, "já to věděl!!," a Zbabělec by pravděpodobně ze sanitky vyskočil na zledovatělou vozovku, a křižovatkou profrčel po zadnici. Mučedník by na tom ovšem byl nejlíp, protože kvůli zavřeným očím a katakonickému stavu by přibližující se katastrofu vůbec nezaznamenal.
A jak se zachoval Sympaťák? Ten ani nehnul brvou. Jenom ohlásil, "zprava Dobříš," a poznamenal: "Máme kliku, že v tomhle psím počasí lezem ven jenom my!"
Denní služby zdaleka tak vzrušující nebyly, ale pořád lepší, než dřepět u prkna. Trávila jsem je ve vokovickém středisku Na Dlouhém lánu, kde jsem většinou seděla ve vrátnici, a pletla svetry pro celou rodinu. Po zbytek času jsem vyzvedávala zásilky léků, jezdila pro opravené lékařské nástroje, převážela krev z doupat vampírů do laboratoře, pokakané plínky z jeslí do prádelny, a vozila obědy z vyvařovny do menších zdravotních institucí. Tím samým autem, ale to snad nemusím podotýkat. Občas mě vyrušil některý z lékařů, jenž potřeboval navštívit pacienta, nebo si během pracovních hodin nutně vyřídit své soukromé záležitosti. Jako třeba zajet do Lysolaj, natrhat švestky.
Průšvihu, co se nalhaných kilometrů a zfalšovaných papírů týče, jsem se nemusela obávat. Doktoři ty výmysly podepisovali zrovna tak ochotně, jako recepty, až si při tom málem vykloubili zápěstí.
Švindlování našemu národu potíže přece nikdy nedělalo.
