Moji prarodiče pocházeli z Hradce Králové. Coby ročník 1891 a 1894 zažili obě světové války a vládu lidu, ale druhého osvobození své vlasti se naštěstí nedočkali; oba odešli několik let před ním, necelý rok po sobě.
Turbulentní konec let čtyřicátých dědu a babičku přesvědčil, že po staru se žít skutečně nedá, a navíc se to nedoporučuje. Dali tedy sbohem železničnímu vagónu, v němž bydleli, a vykročili do světlých zítřků kupředu levá. Proč si ale k novému životu vybrali zrovna Čihák v Orlických horách, nikdo nechápal. Ani mně se tam moc nelíbilo; v jejich malé chaloupce se nedalo pobíhat tak jako ve vagónu, do vedlejšího lesa jsem nesměla, protože tam byly zmije, a jediné, na co jsem se vždycky těšila, byla kráva jménem Čeka. Čtyřleté cácorce ovšem nikdo nevysvětlil, že jméno není odvozeno od slovesa čekati, a rodiče se při mém radostném hulákání "Čeka na nás čeká!" jenom poťouchle usmívali. Chudák kráva; takovou urážku si to ubohé zvíře fakt nezasloužilo.
Novopečení horalé však na Čiháku dlouho nevydrželi. Smeteni vlnou osídlování pohraničí se opět přestěhovali, tentokrát do nedalekých Bartošovic. Což zase nikdo nechápal. Bartošovice? Taková roztáhlá vesnice s hospodou a řezníkem na dolním konci, kostelem, poštou a obchodem se smíšeným zbožím uprostřed, a kulovým nic na konci horním? A právě v tom kulovým nic se Jeník s Růženkou usadili. Že tam výhodně koupili dům po odsunutých Němcích, se ukázalo teprve až později.
Když jsme jejich budoucí sídlo uviděli poprvé, oku příliš nelahodilo. Táta se dokonce chytil za hlavu, a z úst mu vyklouzlo něco, co znělo jako "no těpic!" Barabizna s otřískanou omítkou, rozbitými okny a dveřmi, visícími z pantů, zřejmě držela pohromadě pouhou silou vůle. Vytrhané podlahy svědčily o nájezdech zlodějů, hledajících ukryté poklady, na záchod se chodilo ven do k tomu určenému přístěnku, a voda se musela importovat v kýblích. Z blízkého potoka na mytí, a ze vzdálené studánky na vaření.
Ale dědovi se barák líbil. Jako truhláře si ho získala ohromná dílna s nefungující mašinérií, a malá kůlnička, z níž se chystal udělat včelín. Babička jeho nadšení sice nesdílela, jenže děda vládnul pevnou rukou, a její námitky zjevně postrádaly potřebnou šťávu.
Rodinná rada se po dlouhé a bouřlivé debatě usnesla, že jiná možnost, než dát ten skvost společnými silami do kupy, se nenabízí. A tak se zrodila "Akce B," o níž nikdy nebyl natočen žádný film. Děda s babičkou si po dobu renovací najali malý byt v patře nad poštou, a naše rodinka jezdila o víkendech "na hory." Ráno jsme se všichni seřadili, a husím pochodem šlapali po silnici do roboty. V čele táta s bráškou na ramenou, vyhrávaje do kroku na foukací harmoniku, a za ním v těsném sledu máma, já, babička a děda. Celý den jsme se pak (hej rup, hola hej) zušlechťovali prací, tedy kromě nás dvou prcků. My se jenom všem pletli pod nohama.
Večer jsme se vraceli stejnou cestou, akorát teď to bylo s kopce. Vesnicí se opět nesly tóny různých národních písní, jako "It's a long way to Tipperary, it's a long way to go," nebo "Škoda lásky," kterou táta z nějakého důvodu nazýval "Roll out the barrels." Pochodovali jsme jak vojáci na přehlídce, občané Bartošovic nenápadně rozhrnovali záclonky, pozorovali to podivné procesí, a kroutili při tom hlavama.
Ale zchátralá chalupa se pomalu měnila v obyvatelné stavení. Prohlubně v podlahách byly zasypány, slepá okna zasklena, veškeré díry utěsněny koudelí, a v úlech bzučeli noví nájemníci. Co se stalo s krávou Čekou si nepamatuji, ale včeličkám snad děda jména nedával. Na to jich bylo přece jenom příliš mnoho.
