V životě jsem potkala mnoho banditů. Nemyslím ty, co nosí kolty proklatě nízko, ale ty jednoruké, co na mne spiklenecky mrkají barevnými světýlky, a pokoutně šeptají: "Pojď sem, holčičko, já mám dukáty..."
Jenže oni všichni do jednoho lžou. Konec konců, vždyť kdo se kdy setkal s poctivým banditou?
"Bez peněz do hospody nelez," praví lidová moudrost. Logicky uvažující člověk by z toho vyvodil, že stejné pravidlo platí i pro kasína, ale to by se mýlil; do kasína se totiž doporučuje vstupovat pouze s částkou, již si návštěvník může dovolit ztratit, aniž by příští měsíc hladověl. Inu, zdravý rozum občas převálcuje logiku, podobně jako kulová sedma trumfů přebije žaludského krále.
Také oblečení je třeba věnovat náležitou pozornost. Ačkoliv dlouholetá studie prokázala, že ideálním oděvem do kasína je roucho Adamovo či Evino, jeho používání na veřejnosti je v civilizovaných končinách stále proti zákonu (což se možná brzy změní, teď, když se legalizuje ledacos). V divočině zas nejsou kasína, takže přijatelným kompromisem je co nejtěsnější oblek bez kapes, a jistě nemusím dodávat, že kreditní nebo debetní karta jakéhokoliv druhu je absolutní no-no.
Tváří v tvář jednorukému banditovi jsem poprvé stanula v bahamském Freeportu, dlouho před tím, než ostrovy objevili podvodníci jiného druhu. Byla doba odpolední siesty, kasíno zelo prázdnotou, blikající automaty nabízely své služby, a já neprodleně zahájila akci. Poletovala jsem od jednoho fešáka ke druhému, tahala je za vyzývavě vztyčené aparatury, a brzy mi došlo, že takhle určitě nezbohatnu. Místo slibovaných dukátů sem tam zacinkaly pětníky, a během hodiny jsem byla o deset dolarů lehčí.
V Monaku chtěli za vstup do útrob kasína pět dolarů. Jako kdyby nestačilo, že uvnitř hráče víc než pravděpodobně oškubou jak svatomartinské husy! Vzali jsme tedy zavděk alespoň přední místností pro "plebejce," kde jsem se, obklopena početným davem vyznavačů hazardu, navěky rozloučila s jedním frantíkem.
Las Vegas je metropole neonů, mekka gamblerů a těch, kteří se nemohou dočkat vstupu do svazku manželského (popřípadě z něj stejně rychle vypadnout). Od Eiffelovky k soše Svobody to je pouhých pár kroků, celebrit tucet za desetník, a dokonce i psi tu dbají na svůj vzhled. Bugsy Siegel by měl radost!
My jsme tady moc štěstí neměli, jelikož zdejší loupežníci byli obzvláště lakomí. Že by jim úmyslně přitáhli extra těsně šroubky, aby je náhodou nenapadlo bohatým brát, a chudým dávat? V malém, nenablýskaném Tonopahu to naopak cinkalo a zvonilo o stošest, a Ted se málem strhnul, když se snažil zvednout plastický kelímek s padesáti dolary v pětadvacetníkách.
Moji oblíbení bandité, s nimiž si podávám ruku nejraději, jsou ti pětníkoví. V jejich společnosti mám o celovečerní zábavu postaráno, a konečná bilance nebývá příliš bolestivá.
Bohužel a jak se dalo očekávat, moderní technologie strčila své prsty i sem. Přátelskou ruku nahradilo indiferentní tlačítko, místo sypajících se mincí automat vyplivne kus papíru, a pětníkové mašinky se odebraly cestou dinosaurů (odhaduji, že nejspíš padly za oběť pokradmu se plížící inflaci). Co se ovšem nezměnilo, je jejich chuť k jídlu, a mladí bandité dnes požírají peníze se stejným apetitem, jako kdysi jejich předkové.
Kasína však neslouží pouze k zábavě, a nabourávání domácího rozpočtu. Jsou to zároveň instituty, jež nám pomáhají vytříbit umění odejít včas. Zde musím podotknout, že v tomto směru se viditelně lepším, a jsem na sebe tudíž náležitě pyšná. No řekněte sami: V Morongo kasínu jsem si nechala proplatit padesát centů, a v Tulalip celý dolar šedesát!
A můj drahý manžel, místo aby obdivoval moji záviděníhodnou sebekontrolu, dělal, jako že mě nezná.
https://www.youtube.com/watch?v=7hx4gdlfamo
