Zbyněk

Zjevoval se na dětském hřišti v nepravidelných intervalech. Pravděpodobně bych si ho vůbec nevšimla, Terezka byla tou dobou natolik zaujatá šplháním po různých výškách, že jsem nemohla sledovat nic jiného než jí. Ale, jak to na dětských hřištích bývá, ženské o něm, tak často mluvily, že jsem po něm začala také pokukovat.

Byl docela hezký. Měl tmavé vlasy, byl vysoký a snědý. Chodil v plátěných kalhotách, bílé nebo modré košili, přes kterou měl oblečenou hnědou, tmavě modrou nebo černou vestu.  Kreativní v oblékání moc nebyl, ale musela jsem uznat, že mu to fakt sekne. Byl si toho asi vědom, jeho sebevědomé a suverénní chování nešlo přehlédnout.

            Na hřiště chodil v doprovodu malého obtloustlého klučíka, který většinu času trávil vysedáváním na písku a vyráběním bábovek. Jednou, zrovna když jsem sledovala pozadí výše zmíněného pána, byl ohnutý nad pískovištěm a snažil se klukovi vyrobit hrad, omlouvá mě snad jedině to, že ho sledovaly všechny ženy, dostala Terezka super nápad, že vyšplhá přes dětskou skluzavku na strom. Od plánu k činu nebývá u dětí daleko a jala se ho realizovat. Jenže plán měl samozřejmě trhliny v podobě nesprávného odhadnutí vzdálenosti. A tak se stalo, že milá Terezka zůstala viset nohama na skluzavce a rukama se držela ne příliš silné větve. Hrůzou zkoprnělá jsem se nedokázala ani pohnout, natož běžet své druhorozené dítě zachránit. Stála jsem tam s otevřenou pusou a rukama se držela za hlavu. Naštěstí jsem mlčela, vydávat hysterický řev, bylo to poslední, co mi chybělo. Tereza ovšem ječela za nás za obě.

Sledovala jsem, jak k ní hbitě přiskočil ten pán, chytil jí v podpaždí a postavil jí nohama na zem. Po té se k ní sklonil a na něco se jí zeptal. Tereza bez váhání ukázala malým prstem na mě.  Vzal jí za ruku a dovedl mi jí.

„Ddděkuji,“ vykoktala jsem a konečně jsem zavřela pusu.

„Nemáte za co,“ řekl s milým úsměvem. „Nechcete zajít na kávu, aby jste se trochu vzpamatovala? Tady za rohem je prima kavárna s dětským koutkem.“ Nečekal ani na odpověď a řekl: „Počkejte na mě, jenom sbalím synovce.“

Během hodiny jsem byla částečně opojená grogem, ale hlavně Zbyňkem. Dokázal mě úplně pobláznit hlavu. Věděl, kde správně zacílit, co my ženy chceme slyšet.  To mě mělo varovat, muži přeci takový nejsou.

Než jsme se rozloučili, slíbil, že mi zavolá. Telefonní číslo ani příjmení mi neprozradil. Ale koho by to zajímalo. Věřila jsem, že pro něj to bylo také nezapomenutelné odpoledne jako pro mě a určitě zavolá.

Zavolal. Bylo to přesně po dvanácti dnech, pěti hodinách, čtyřiceti minutách a dvou vteřinách. Bylo to přesně ve chvíli, kdy už jsem vzdala všechny své naděje a usoudila, že pro něho to odpoledne přece jenom tak úžasné nebylo.

Scházeli jsme se spolu vždy po té, co zavolal a určil nějaké místo. Třeba v kině, v restauraci, anebo u něj na chalupě. Nevěděla jsem, kde bydlí, čím se živí a ani po půlroce jsem neznala jeho příjmení. Občas jsem za něj zaplatila večeři, vstupné nebo mu půjčila pětistovku. Když jsem to zpětně sečetla dělalo to bez pár korun rovných deset tisíc. Ovšem za to, jak byl ke mně ohleduplný a milý to stálo. Měla jsem občasný sex, společníka, nemusela jsem nikam chodit sama.

Hodiny dokázal vyprávět o synovci, kterého své sestře hlídal. Děti prý zbožňuje, sám by si přál minimálně čtyři. Fascinovala ho dětská upřímnost, to jak dokážou v minutě z pláče přehodit na smích.

To, že mě celou dobu vodil za nos, jsem zjistila až po roce úplně náhodou paradoxně opět na dětském hřišti. Ženské tam živě diskutovaly o muži, který prý vyhledává matky s dětmi na dětských hřištích a poblázní je natolik, že mu sami dávají peníze.

„Víte, že ho hledá i policie?“ řekla hubená mamina s nehezky vykulenýma očima.   „Působil nejdříve v Praze a po té se začal specializovat na menší města. Nechali mi tady jeho portrét, kdyby se tu náhodou objevil.“ Všechny hlavy se naklonily nad obrázek. Vtlačila jsem se mezi ně a krve by se ve mně nedořezal. Oním regionálním chlívákem byl právě Zbyněk.

Společně se mnou měl „rozdělaných“ dalších šest svobodných i vdaných žen z blízkého okolí.

„Představte si, že prý pracoval pro nějakou agenturu na hlídání dětí,“ pronesla ta vykulená vychrtlina.

Proto tak úzkostlivě tajil, čím se živí. Dítě, které vydával za synovce, byl nějaký pro něj cizí kluk a za hlídání mu ještě platili.  Proto přesto, že tvrdil, jak děti zbožňuje, na schůzky nechtěl, abych je vodila. Také na hřiště už jsme nikdy společně nešli.

„Nepřipomíná vám toho chlápka, který se tu objevoval loni v létě?“ To už jsme se s Terezkou dekovaly domů. Náhodou by si někdo mohl vzpomenout i na to, jak zachránil moje dítě a začít se vyptávat.