Fenomén předváděcích akcí I.

aneb jak jsem vyhrála zájezd na 8 dní do Egypta .... Vyhrála jsem zájezd od jedné velké společnosti (nebudu jí zde jmenovat, aby si nemysleli, že mám vztek, protože jsem na jejich předváděcí akci nic nevyhrála a tak je pomlouvám).

Takže, vyluštila jsem v jednom 14-ti deníku malinkou křížovku, kde hlavní cenou byl zájezd do Egypta. Nikdy jsem nikde v zahraničí nebyla, nikam neletěla a ani to móóře neviděla, tak proč nepokusit štěstí. 

Když mi přišla obálka, kde bylo napsáno VY JSTE VYHRÁLI zájezd do Egypta, šílela jsem nadšením. Fakt, že jsem byla  mezi stovkou šťastlivců vylosovaných ze 14 352 účastníků mému sebevědomí jenom přidával. Viděla jsem se na pódiu, jak mi pán v obleku a kravatě důležitě předává výhení dokumenty a všichni koukají, tleskají a tiše závidí.....

 Ale... Týden před plánovaným datumem předávání výherních dokumentů mi přišla obálka, ve které byli informace, kde mě vyzvedne autobus. Nic víc, nic míň. Fakt, že nevím kam jedu, jak dlouho tam budu, jestli si mám vzít svačinu, plus prezentační akce ve mně vyvolával nedůvěru. Den před odjezdem jsem si do „té“ firmy zavolala, abych zjistila vše potřebné a optala se, zda bych nemohla jet vlastním autem, protože jsem dostala střevní chřipku provázenou šavlovým tancem a představa houpajícího autobusu mi nedělala zrovna dobře. Bylo mi sděleno, že se jede do Vlašimi a adresu mi sdělit nemohou, protože by se jim tam nahrnula hromada lidí. Pokud mi nevyhovuje jízda autobusem, mám si za sebe najít náhradu. Náhradní termín žádný neexistoval. V běžný pracovní den, kdy nemám hlídání ani pro děti za mě sotva někdo pojede. Napadlo mě, proč jsou tajemný jak hrad v Karpatech? Začínala jsem mít pocit, že mi snad tu výhru nechtějí ani dát.

Druhý den jsem tedy nasedla s kroutícími se útrobami do autobusu. Po té, co nás převezli přes Dolní, Horní Kotěhůlky, třikrát jsme jeli přes Pelhřimov a já už si říkala, že snad vystoupím a pojedu zpět domů stopem, po nekonečných dvou hodinách jízdy, kdy nastoupilo všehovšudy deset lidí, nás vyplivly v Hořepníku před restaurací. Necelých 25 km a celých 25 minut jízdy autem od mého bydliště. Mám to zapotřebí!

Na celé akci nás bylo odhadem třicet - hrozný nával, málem jsem si v tom malém sále nesedla. Všechno to byli lidé staršího věku 60 +. Cestou autobusem jsem zjistila, že téměř všichni jsme výherci, a že z původních 100 vylosovaných je najednou nějakých 400.

Byla to moje první a troufám si říct po této zkušenosti i poslední prezentační akce. Řeknu vám, mají to pěkně vymyšlené. Celou akci natáčejí na kameru. Nikdo se vás nezeptá na souhlas, ať žijou naše práva. Úspěchem celé akce je zdařilý mluvčí, který spustí na začátku slovní průjem. Doslova vás zahltí. Důchodci podle mě nemají jakoukoli šanci. Tudíž, když potom prohlásí, protože slavíme to a to a připravili jsme si pro vás speciální akci, vy obržíte los s výhrou až 30 000 Kč, jsou všichni jako na jehlách. Nikdo z nich už nezkoumá, že celý je to výborně promyšlený, aby těch výherců bylo několik a chtěli mezi sebou ještě soutěžit. Aby se zkrátka jeden ten idiot, který sice vyhrál těch 30 000 Kč na nákup jejich výrobků, ale je ochoten dalších 30 000 Kč ještě dát a koupit si tak výrobek v hodnotě 60 000 Kč.  

Přiznávám se, že jsem také párkrát zmateně vyběhla, ale bylo to způsobeno tou střevní chřipkou, hladem (měli jsme si koupit oběd, ale protože neměli v nabídce nic dietního a v dosahu restaurace jsem nic neobjevila, má zmatenost mohla být i od nedostatku cukru v krvi) a také mým postarším otcem, který mi pokaždé řekl běž a tak jsem vyběhla. Díky tati! Na důchodce ovšem nemám a jsem jim za to fakt vděčná. Pravděpodobně bych se teď držela za hlavu a litovala, co že jsem to vlastně koupila. Než jsem stačila kamkoli dojít, bylo stejně plno a mě došlo, co je to za pitomost. Díky všem!

pokračování zítra (dnes už mám hlavu jako škopek) ...