Německo: Zelený čert nikdy nespí

Německo před nedávnem odstavilo svou nejstarší jadernou elektrárnu. Jde o jeden z kroků odklonu této země od jádra. Zároveň jsou ale na stole další komplikace se stavbou výkonných vedení elektrické energie na trase sever – jih.

A tam už je situace na pováženou. Protože se stále zvyšuje pravděpodobnost toho, že se v jednu černou chvíli sejdou negativní tendence sítě a výroby, a dojde k tomu, čeho se bojí velká část Evropy. Totiž, že se Německo stane rodištěm velkého a zničujícího blackoutu, který zasáhne nemalou část kontinentu. Včetně České republiky.

Samotné odstavení bavorské elektrárny Grafenrheinfeld s jejími necelými 1400 MW instalovaného výkonu je vcelku nepříliš významný krok. Přichází dokonce půl roku před plánovaným datem, protože jde o starý a nerentabilní zdroj. V německé energetice není výkon odstavené elektrárny příliš důležitý, jenže se tím dále zvýšila nerovnováha energetické bilance země sever – jih.

Zjednodušeně řečeno sever vyrábí (díky větru stále více), jih spotřebovává. A odstavení elektrárny Grafenrheinfeld znamená, že se tento „dopravní problém“ přenosu elektřiny zase o něco prohloubil. Samo o sobě to není fatální, ale stabilita sítě je nyní znovu horší.

Kdyby pokračovaly plánovaným tempem stavby energetických vedení ze severu na jih, nemuselo by to být tak nebezpečné. Jenže ty jsou brzděny malou ochotou Německa investovat do problému a také ekologickými organizacemi. Pohříchu právě těmi, které nejvíce křičely a tlačily na německou vládu, aby přijala program odklonu od jádra.

Když tento program vláda kancléřky Merkelové v roce 2010 formulovala, bylo celkem jasně řečeno, že to bude znamenat značné výdaje na posílení přenosové soustavy a že za odklon od jádra bude nutné zaplatit i jinak, než jenom další podporou obnovitelných zdrojů – což jsou v dané souvislosti především větrné parky na severu země. Totiž také investicemi do řešení problému, jak megawatty vyrobené na jednom konci země dostat na konec druhý.

Česko a Polsko začaly na svých sítích hraničících s Německem stavět výkonné transformátory, aby svoji soustavu ochránily před nebezpečím z kolísajícího výkonu větrníků. Němci totiž až dosud celkem vědomě svůj problém exportovali a nechávali přebytky proudit, jak se jim zachtělo – je to sice poněkud přehnané, ale v principu přesné.

Naše investice do „protiopatření“ za 2,5 miliardy korun znamená, že po jejich uvedení do provozu se budeme schopni efektivně odstřihnout od německých přebytků a „nechat“ je tam, kde vznikly, tedy v Německu. Němci nyní ohlásili investice do infrastruktury ve východních spolkových zemích za 8,3 miliardy korun. Počítalo se zde s nižším odporem obyvatelstva proti stavbám nových vedení, avšak už první reakce ekologických organizací ukazují, že zelený čert v Německu nikdy nespí.

Základní a důležité 800 kilometrů dlouhé vedení sever – jih ale Němci plánují již deset let a pozor – ještě se nekoplo do země a stále není jasná ani detailní trasa. Odpor obyvatel podporovaný ekologickými organizacemi je obrovský a nikdo dráty nad svou hlavou nechce. Kvůli každému kilometru jsou spory, jeden chce stožáry o dvacet metrů vedle, druhý o padesát metrů na druhou stranu. Já se Němcům nesměji, jsem z toho v podstatě nešťastný, protože to celé přibližuje chvíli, kdy se náš domeček bezpečné a ekologické energetiky může položit jako domeček z karet.

Zdá se totiž, že u našich západních sousedů už nikdo není ochoten přistoupit na myšlenku, že nelze mít všechno najednou. Aneb jak říkají Angličané: „Nemůžete mít svůj dort a zároveň jej jíst.“ Německo nemůže mít výrobu elektřiny na severu a spotřebu na jihu, aniž by za to všichni Němci zaplatili zadrátovanou krajinou nad hlavou. Po anglicku se chce dodat: „Jak prosté, milý Watsone.“ Otázkou však je, kdy to naši sousedé pochopí, a co s tím německá vláda mezitím udělá.