Národe, kam jsme se to dostali? Místo volebních lístků vejce...

Před pětadvaceti lety získaly milióny obyvatel Československa svobodu slova, svobodu vyjádření, volného pohybu a další demokratická i základní lidská práva. Získaly svobodu volby, kterou nyní bohužel mnozí, dokonce i většina obyvatel, pohrdá. Stejně jako dalšími vymoženostmi „kapitalistického“ světa. Slovo demokracie se pak stále častěji používá jako alibismus pro své obhroublé, agresivní, násilnické, nezákonné chování. Stejně tak je pak alibistické házet vejci po prezidentovi jako výraz nesouhlasu s jeho vystupováním. Navíc v den oslavy sametové revoluce, v den oslavy znovunabytého práva svobodně volit.

Stejně jako vejce patří jinam než na hlavy politiků, tak volební lístky patří jako projev vlastního názoru a demokracie do volební urny, než do popelnic či kamen. Neházejte vejci, ale příště vstaňte, vyberte ten váš volební lístek, a jděte volit! Vždyť to se tu před čtvrt stoletím opěvovalo jako součást velkého převratu. Před 25 lety získalo Československo opravdovou svobodu od tyranie, útlaku, šikany. Skončila cenzura, do obchodů se začaly dostávat pomeranče, mandarinky, více druhů jogurtů, másel, na auta se nečekalo několik měsíců, podívat se za hranice do západního světa přestalo být výsadou vyvolených.

V roce 1990 zaplavili českoslovenští fanoušci Itálii, aby podpořili československý výběr, který dosáhl skvělého úspěchu. Češi i Slováci začali objevovat krásy západního světa, mohli veřejně dát najevo svůj názor na politické kroky v zemi, a to nejen potají v hospodě mezi nejbližšími, ale i veřejně, navíc i ve volbách. Kultura se otevřela světu a stejně tak ta světová nám.

Československo se hnulo díky neskutečně hrdinskému boji studentů a následně i dalších občanů dopředu. Jsem strašně rád, že naše děti nemusí ve tři hodiny ráno hrůzou vstávat poté, co jim pod okny projíždějí desítky burácejících sovětských tanků. Jsem neskutečně rád, že mně ani vám není nucen názor a podpis něčeho, s čímž nesouhlasíme, výměnou za svobodné studium potomků či jiné „vstřícné kroky“.

Mladším generacím by mohl otevřít oči seriál Vyprávěj, také osvěta pamětníků. Tedy, některých. Jsou stále tací, kteří pravdu tehdejší doby překrucují. A mezi nimi bohužel i pan Miloš Zeman. Nezlobte se na mne, že nepoužiji titul „pan prezident“. Dle mého si ho nezaslouží. Člověk s tak vulgárním, arogantním a nedůstojným vystupováním si jej nezaslouží.

Vrcholem naprosté ignorace a pohrdání nejen vlastí, ale vůbec všemi, kdo tehdy za naši svobodu projevu bojovali, byli zmláceni, zavřeni a týráni, perzekuováni, byl prezidentův výrok z debaty k výročí revoluce. Diváky šokoval vyjádřením, že na Národní třídě o žádný masakr nešlo, že protest byl jen jednou z x demonstrací. Nezapomněl dodat, že sám tam s davem došel. Nicméně taky utekl, že při prvním útoku prostě utekl.

Záběry z Národní třídy mluví ale jasně, a tady pan Zeman může lhát a překrucovat jak chce, tyto důkazy jsou prostě jednoznačné a nezpochybnitelné. Obklíčení bezbranných studentů a dalších občanů, následně útok pomocí pendreků, pěstí, kopanců. Lidé si tento masakr připomínají s nadějí v srdci na to, že politická scéna se očistí od vulgarit, vzájemných útoků, osočování, populismu a prospěchářství. A začít by se mělo od nejvyššího článku.

Pane Zemane, máte tuto zem reprezentovat, máte ji respektovat stejně jako její občany. Máte ctít tradice, historii. Místo toho urážíte novináře, vaše vystupování na mezinárodních návštěvách i oficiálních projevech je nejen ostudné, ale i vulgární, arogantní, bezohledné a hlavně mnohdy velmi nediplomatické. Vržená vejce byla, byť bohužel velmi nešťastným, projevem nespokojenosti občanů s vaším chováním v roli prezidenta republiky.

Nepopírejte historii, neupřednostňujte před názory národa své vlastní.

P.S.: Jsem velice rád a hrdý, že se mi dne 17. listopadu 2014 narodila dcera Josefínka. A velmi děkuji všem, kteří před 25 lety bojovali srdnatě za svobodu této země, že může vyrůstat v demokratickém a svobodném státě. Že mám možnost ji vést k hodnotám, k historii, ale také k hrdosti, k lásce a toleranci. Ale to už je pak na každém z nás, abychom místo urážek a násilí volili cestu dialogu. Tak jako před 25 lety.