Kutná Hora - město, kde se dokutalo

Vypravte se s námi za poznáním světa, novými fotografiemi do rodinného alba a snad i trochu pobavením; tentokrát do někdejšího nejbohatšího města přemyslovských Čech, které dodnes žije ze své zašlé slávy. Aneb s foťákem a Českými drahami do Kutné Hory.

Zdravím 

Než se budu vůbec věnovat samotnému městu Kutná Hora a tomu, co má či nemá svým návštěvníkům nabídnout, musím, ač mi to není příliš po chuti, vzdát hold Českým drahám. Po nějaké době, kdy jsem se na svých cestách snažil cestovat všemožnými alternativními dopravci ve snaze najít onen nejrozumnější poměr kvalita/cena, docela dlouho jsem opomíjel kandidáta, který se po desítkách, možná stovkách negativních zkušeností, zdál jako naprosto nevyhovující. A jak už to tak bývá, byl jsem naším předním železničním dopravcem vyveden z omylu a to vynálezem jménem Skupinová víkendová jízdenka. Po poněkud zevrubnějším zkoumání jsem došel ke zjištění, že pokud cestujete alespoň ve dvou lidech a váš výlet netrvá déle než den, prakticky nemůžete sehnat výhodnější jízdenku na téměř jakoukoliv jízdu po České republice - a ve skutečnosti i v Německém, Polském či Slovenském pohraničí (a pokud se vám nezdá slovo pohraničí, zkuste na mapě hledat německý Regensburg či Passau; uvidíte, že to pohraničí nekončí pět kilometrů za hraničním přechodem). A nejde jen o výhodnost; tohle je přirozeně pouze můj osobní názor, ale i přesto, jaké vlakové soupravy pro České dráhy zpravidla jezdí (a i přes jakousi snahu se modernizovat to stále není žádný zázrak), můžete mě posadit do sebeluxusnějšího autobusu a cesta vlakem bude přesto podstatně pohodlnější. A jako pro správného železničního fandu i mnohem příjemnější.

Tím jsme si vyčerpali denní přísun nekritické chvály a můžeme si bez uzardění říct, že prvním zklamáním na cestě do Kutné Hory byly právě České dráhy. Přímý rychlík z Prahy jezdí tímto směrem i o víkendu každé dvě hodiny a za necelou hodinu jste na místě; jak to tak ale bývá, ve snaze ušetřit čas ho ve výsledku potřebujete dvakrát tolik. A tak jsme jako nástupní stanici místo tradičního hlavního nádraží, zvolili nádraží vysočanské, které máme asi dvacet minut od domu. A každý, kdo zmíněnou stanici zná, jistě chápe, že takové rozhodnutí může vyústit ve spoustu situací, ale málokdy v tu, kterou byste rádi. Když paní za okénkem, která je jistě zvyklá, že po ní nikdo nechce nic jiného než jízdenku z bodu A do bodu B, případně zpět do bodu A, pokud je příliš troufalý, konečně pochopila za přispění konzultace s jinou paní, co po ní chci, zmíněný rychlík nám již zahvízdal na rozloučenou. Ale kdo by ji mohl vinit; České dráhy mají ve snaze o revitalizaci takové množství slev a nepochopitelných jízdenek, že by jejich sepsání zaplnilo stránky průměrného románu.

Ve skutečnosti ani nebylo proč si zoufat. Výhodou síťové jízdenky a sedmnácti hodin platnosti v regionu, který se táhne jen nějakých sto kilometrů napříč, je, že skutečně nemáte kam spěchat. A tak jsme vzali zavděk osobním vlakem pražského eSka a do Kutné Hory dorazili s půlhodinovou zastávkou v Kolíně po necelých dvou hodinách. A vzhledem k tomu, že jsme si k poznávacímu výletu vybrali zřejmě nejchladnější den letošního jara, vlastně bych mohl České dráhy opět chválit, neboť jsme neumrzli a ten nejchladnější čas strávili v teple jejich vlaků.

První věc, která vás zaujme při příjezdu do Kutné Hory, je, že i přesto jak mají být její stěžejní památky veliké, je nikde nevidíte. Co vás zaujme na druhý pohled, je, že nevidíte zhola nic. Je to tradice stará jako železnice, že se nádraží staví tak daleko od zástavby, jak to jen jde. (Zcela vážně, zkuste zajet do Dvora Králové nad Labem a zjistíte, že byste mezi nádraží a centrum vtěsnali ještě jiné středně velké město). Obyvatele Kutné Hory tedy neustále projíždějící vlaky netrápí; přijíždějící turisty pak trochu trápí bolavé nohy. Ale pokud jste méně dobrodružná povaha, můžete se k oběma chrámům zapsaných v Seznamu světového dědictví UNESCO nechat zavést speciálním turistickým autobusem. Vlastně by tu měla fungovat i jakási MHD, za celý den jsem neviděl ani linkový, ani turistický autobus, takže kdo ví. Co se zmapování turistických atrakcí týče, nemohu toho Kutné Hoře zase příliš vytknout. Je pravda, že doprava mezi hlavním nádražím a centrem města možná není tak častá, jak by člověk chtěl (ne, vážně, možná tam nejezdí tolik turistů, ale jak těžké je v tom případě přizpůsobit odjezdy oněch mikrobusů vlakovým jízdním řádům), přesto hned v nádraží budově najdete turistické centrum, kde vám, když už nic jiného, předají minimálně mapu města. A nejspíš i v několika jazycích poradí. Ať už si počkáte, až přijdete na řadu a vůbec se do oné nevelké místnůstky dostanete, nebo zkusíte štěstí sami, můžete se vydat na cestu. K bližším městským památkám v kutnohorském Sedlci, je to asi patnáct minut pěšky - pokud se už vydáte po svých, možná si utvrdíte svůj první dojem; kam jsme se to proboha dostali? Čtyřicet let socialistického realismu v českých městech zanechalo své následky a asi se jich nedá příliš jednoduše zbavit a tak doporučuji nenechat se odradit - výsledek zcela jistě stojí za vidění. A tak, pokud nás netrápí fetiš na socialistickou architekturu, přetrpíme cestu a brzy se před námi otevře pohled na jednu z největších staveb ve městě. (Cigaretárnu Philip Morris, za níž se po celou dobu skrývá UNESCem chráněný Chrám Nanebevzetí Panny Marie a Svatého Jana Křtitele). První věc, která při pohledu na obří chrámovou loď upoutala naši pozornost, byla pouť, která právě probíhala pod ní. Teď už se na celou věc dívám trochu víc s nadhledem a s takovým tím "však jsme aspoň viděli něco z kutnohorského života"; ale když tam tak stojíte a říkáte si, že se tam asi podruhé nevypravíte, stovky lidí bránící ve výhledu a obří houpačky před vámi vám zkazí náladu dostatečně. Ale překonat to jde, a když se k chrámu konečně protlačíte - s poněkud lehčí peněženkou, rukama plnýma grilovaného sýra a nejlíp s balónkem ve tvaru žížaly Julie - vztek vás opouští a přichází skutečná výzva. Jak tohle vyfotit a nemít tam skupinu trhovců, lidí s barevným kdovíčím a uřvaných dětí žádajících si cukrovou vatu! No, povedlo se, jak se povedlo; ve skutečnosti to dost dobře prostě nejde. Ale nebuďme smutní, i střechy a věže jsou pěkné.

Chrám Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele

Výhodou toho konkrétního dne a jakýmsi odškodněním za to, čemu se ve 20. století začalo říkat pouť, byl svátek, k jehož příležitosti se konala a příjemná možnost prohlédnout si interiéry kostela zdarma. A že je na co koukat, to posuďte sami - navíc máte možnost prohlédnout si druhé patro katedrály včetně jakéhosi půdního prostoru, který nabízí netradiční pohled na chrámovou klenbu z vrchu.

Po krátkém zastavení v dalším turistickém centru, kde jsme kromě informačních letáčků a mapy (konečně!) dostali i informace o jízdních řádech místní lokální vlakové linky, která funguje jako další způsob přepravy z hlavního nádraží do centra, jsme se vydali do kostnice pod kaplí Všech svatých. Kaple samotná je volně přístupná, stejně jako hřbitov, který ji obklopuje, pro vstup do kostnice, která je zcela jistě hlavním lákadlem, si ale připravte pár desítek korun - v tomto případě se rozhodně nejedná o peníze vyhozené z okna. Prohlídka kostnice nezabere příliš času, v podstatě se jedná o nevelký sklepní prostor, který jistě ocení milovníci gotické architektury. Zvláštností místa je zcela specifický způsob výzdoby - prakticky vše je zde vytvořeno z lidských kostí - dle orientačního letáku, kterým vás na pokladně vybaví, tu leží pozůstatky až 40 tisíc lidí. Krom velikých pyramid postavených z lebek a dalších kostí tu najdete sloupy, lustr, oltář, vše vytvořené z kostí; za povšimnutí stojí i veliký kostnatý erb rodu Schwarzenbergů, kterým kostnice za svůj současný vzhled vděčí. Ale nezapomínejme ani na poloslepého cisterciáckého mnicha, který začal kosti do tvaru pyramid skládat první - ať už ho k tomu vedlo cokoliv; koneckonců, být středověkým mnichem asi veliká zábava není, tak člověk hledá rozptýlení leckde. Pokud se na kapli díváte zvenčí, neunikne vám poznatek, kterého si jistě bohužel všimnete ještě několikrát, než toto středočeské městečko opustíte. Pokud opomeneme ona dvě hlavní turistická lákadla, na památkách je tu velmi znatelně vidět zub času a nevelké finanční částky, které do nich město může vrážet; jinými slovy, jste rádi, že jste si toho všimli až po odchodu, protože jinak byste možná zvažovali, jestli se nestanete dalším exemplářem mezi pyramidami kostí jednoduše proto, že vám kus kostela spadne na hlavu.

Kostel Všech svatých a kostnice v Sedlci

Pokud jste se Sedlce nabažili dosyta, čeká vás nyní buď asi půlhodinová procházka (nebo hodinová, pokud jako my zahnete na špatné křižovatce a skončíte okružní procházkou po kutnohorských sídlištích), nebo můžete opět využít služeb Českých drah (pokud jste na to šli stejně jako my, stejně to máte v cenně jízdenky) a projet se místní lokálkou ze stanice Kutná Hora-Sedlec do stanice Kutná Hora-Město - zvláště mezi těmito stanicemi (a hlavním nádražím) jezdí i o víkendu a o svátcích vlak více než dvacetkrát denně, takže pokud si cestu (například po návštěvě informačního centra) správně naplánujete, zkracuje se čekání na minimum. Můžete se také projít turistickou cestou podél říčky Vrchlice a železniční trati, která vás do centra zavede trochu rychleji než cesta městem a ještě si užijete trochu přírody. To jsme bohužel zjistili až cestou zpět, takže jsme se opět mezi stánky a kolotoči vydali směr centrum.

Po celém městě najdete ukazatele, které by vám měly pomoci správně se nasměrovat a dostat se, kam chcete. Nicméně buď v praxi příliš nepomáhají, nebo (a i to je dost možné) mám prostě extrémně špatnou orientaci v prostoru. V každém případě by asi vaším cílem mělo být centrální Palackého náměstí, neboť to je v podstatě středobod celého historického centra. Jedná se o malé náměstíčko, odkud je to ke všem památkám, které stojí za zhlédnutí, vlastně jen kousek. Nedaleko stojí gotický kostel Panny Marie na Náměti (pozor, doporučuji si pořídit brýle, abyste tam nedošli jako já a marně nehledali kolem náměstí, po kterém po oné dlouhé procházce panelákovou zástavbou prahnete; skutečně se jedná o Náměť). V okolí kostela se nachází nevelký příjemný park, kde si můžete po delší túře chvíli odpočinout, pokochat se krásou mohutných gotických oken, nebýt rušeni turistickým ruchem a pokračovat dále. Určitě nepřehlédnete věž kostela Svatého Jakuba Staršího, která je bezpochyby nejvyšším místem v historickém centru Kutné Hory a taky hlavním orientačním bodem. Bohužel v době naší návštěvy byl kostel z části obehnán lešením a při bližším pohledu si vlastně asi člověk řekne "díky bohu", protože podobně jako dalších pár památek byl skutečně v dezolátním stavu. Za povšimnutí stojí druhá menší věž v průčelí kostela, která nebyla nikdy dostavěna a sahá jen pár metrů nad střechu.

Vedle kostela najdeme někdejší královské sídlo a mincovnu Vlašský dvůr, z jehož bohatě zdobeného nádvoří je přístup do jednotlivých mincovnických dílen; za zmínku stojí nadživotní socha T. G. M. před hlavním vchodem. Pokud člověk příliš chvátá, aby konečně spatřil cíl své cesty, nakonec možná přijde o možnost vidět jeden z nejhezčích pohledů na ni. V těsné blízkosti Vlašského dvora se nachází vyhlídka nad údolím Vrchlice, odkud se nabízí krásná scenérie středočeských lesů a jak Chrámu Svaté Barbory v celé jeho kráse, tak i kutnohorského Hrádku a impozantní Jezuitské koleje. Nečekejte ale, že pokud se podél kamenného zábradlí nad srázem vydáte dál, taženi přitažlivostí gotické katedrály, někam se skutečně dostanete. Cesta po chvíli končí a musíte se vrátit zpět. Procházka kopcovitými uličkami starého města byla poměrně příjemná, odmyslím-li si příležitostný dubnový sníh - nicméně za to asi sotva může Kutná Hora ;). Po nedlouhém stoupání dorážíme ke vchodu do Hrádku, kde se nachází České muzeum stříbra; i ty méně náročné z nás jistě potěší alespoň prohlídka historického stříbrného dolu - my jsme se ale rozhodli tuto atrakci prozatím vynechat, neboť nepříjemné sychravé počasí a krátící se den nás hnal kupředu. Těsně před katedrálou nám cestu zastoupila obrovská budova Jezuitské koleje, kde dnes sídlí Galerie Středočeského kraje. Jako fanouška sci-fi mě před ní zaujala podivná moderní socha, která bezpochyby musí být památníkem porážky Galaktického impéria v Kutné Hoře.

Pár ochutnávek z historického centra

Pokud pokračujeme dál, konečně se před námi otvírá otevřená terasa se sochařskou výzdobou, ne nepodobnou procházce po Karlově mostě, kterou projdeme až na prostranství před Katedrálou Svaté Barbory - asi nejznámější stavbou Kutné Hory.  Jedná se o obrovskou pětilodní katedrálu v původně gotickém slohu, v průběhu času různě přestavěnou; naposledy v 19. století z dílny architekta Josefa Mockera, kterému nejenže vděčíme za polovinu pražských věží, ale i přestavbu několika památek údajně "zpět na gotický vzhled". Že si při tom příliš neláme hlavu s nějakou historickou podobou, to je vlastně vcelku jedno, protože minimálně u Svaté Barbory odvedl brilantní práci a asi bych se nebál říci, že se podle mě jedná o jeden z nejkrásnějších chrámů v České republice. Tři "stanovité" střešní konstrukce jsou zcela typické a novogotické průčelí vám svým stylem a mohutností dává pocit starobylých italských a španělských měst. Vstup do chrámu samotného je placený, ale není to nějaká obrovská suma - připravte se ovšem na čekání ve frontě, obzvlášť pokud přicestujete v sezóně. Pokud jste jako já a (ač je to ostuda) nemáte potřebu vidět příliš kostelů zevnitř během svého dne, určitě je co prohlížet i zvenčí. Pokud ovšem má někdo v úmyslu zaplatit si vstup do všech tří památek, je možné si koupit společnou vstupenku a něco ušetřit. Ale zase tolik památek UNESCO u nás nemáme a připravte se, že se budete trochu tlačit.

Chrám svaté Barbory

S přibývajícím sněho-deštěm (ale vážně, o Vánocích teplo a na Velikonoce sníh?) a posilněni kelímkem svařáku s pozitivním smajlíkem jsme se vydali na další průzkum městského centra. Naproti Jezuitské koleji můžete natrefit na velikou budovu s Davidovou hvězdou v průčelí - nejedná se ovšem, jak by si jeden myslel, o synagogu, nýbrž sídlo Církve Československé Husitské… Davidova hvězda nebo Kalich, vždyť je to vlastně ve výsledku jedno, ne? :)

Cestou vzhůru jsme prošli kolem budovy Okresního soudu, kde byl mimo jiné souzen i Karel Havlíček Borovský, jak nám připomíná pamětní plaketa. Den končí, ochlazuje se čím dál tím víc, takže další dvě místa jsme prošli už jen ve spěchu, ač jsou neméně zajímavá; Kamenná kašna na Husově ulici vás asi překvapí nejen svou gotickou výzdobou, ale především velikostí - člověk není zvyklý, že mu kašna sahá dobré dva metry nad hlavu a má v sobě dveře - a Kamenný dům, který je pozůstatkem gotické městské architektury a nutí vás zamyslet se nad tím, jak to město muselo vypadat zajímavě, pokud tu takových domů byly celé bloky. Zcela jistě stojí za zhlédnutí - veřejnosti je přístupný, nachází se zde několik výstav Českého muzea stříbra.

Pár snímků nakonec

Na cestě zpátky bych snad jen zmínil, že z Kutné Hory na západ republiky nemáte příliš mnoho možností vlakové dopravy, tak se připravte, že minimálně do Kolína se vám může stát, že vlak bude nacpaný k prasknutí; obzvlášť pokud cestujete v sezóně anebo (jako my) ve dny církevních svátků a jiných kulturních akcí. Rychlík je z Kutné Hory do Prahy za necelou hodinu.

Pokud bych měl hodnotit den jako celek, můžu výlet do Kutné Hory plně doporučit. Možná vše nebude takové, jaké byste si představovali - i takové historické město má své škraloupy z posledního půlstoletí; nebudeme si nic nalhávat, i Praha jich má spoustu, ale v porovnání s její rozlohou je jednodušší je přehlédnout. V Kutné Hoře, pokud se příliš vzdálíte z centra nebo od katedrály v Sedlci, ocitnete se rázem v jiném světě. Žádní turisté, a pokud jsme tam nebyli v hodně netypický den, tak vlastně ani žádní lidé. Řekl bych, že ten kontrast vytíženého turistického centra (s mnoha zahraničními turisty) a průměrného českého maloměsta, kde lidově "chcíp pes", je na Kutné Hoře možná ještě více fascinující než všechny památky dohromady.