Díky překrucování a libovolnému používání těchto termínů z nás někteří politici a pracovníci různých začleňovacích agentur dělají blbce. Proto se pokusím vysvětlit tyto termíny tak, jak je chápu po důkladném studiu materiálů já.
Níže v textu zdůvodním, proč je člověk, který uprchne ze své vlasti uprchlíkem pouze v první bezpečné zemi, do které při prchání vstoupí. A proč, pokud se rozhodne tuto zemi opustit, ať legálně či nelegálně, nepřenáší se jeho postavení uprchlíka do jiné země a stává se tam z něj migrant. Buď legálně na základě žádosti o přesídlení - azylant přesídlenec, nebo na základě ilegálního překročení hranic - nelegální imigrant.
Část textu jsem si vypůjčil z práce pana Mgr. Jana Davida, něco je z Azylového zákona. Citace nejsou označeny jako citace, protože jsou upraveny či zkráceny o pasáže mimo téma, pro lepší přehlednost textu a méně unavující délku a tak se nejen panu magistru Davidovi za to omlouvám. Celý text tedy považujte spíše za inspirovaný těmito texty.
Předně je třeba pochopit co pojem uprchlík znamená. Podle Úmluvy o právním postavení uprchlíka z r. 1951 a jejím novějším znění podle Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z r. 1967, je (zkráceně) uprchlík osoba, která se nachází mimo svůj domovský stát, nemůže, nebo není ochotna se do tohoto státu vrátit, nebo požívat jeho ochrany, a to z důvodu opodstatněného strachu před pronásledováním, který jí hrozí pro její rasu, náboženství, národnost, pohlaví, příslušnost k určitým společenským vrstvám nebo politické přesvědčení. Podle J.C. Hathawaye (1) je pro posouzení uprchlického statusu klíčové bezprostední ohrožení této osoby, která je na útěku motivovaném hrozbou závažné újmy na lidských právech, spojené s neochotou státu k poskytnutí ochrany a příčinné souvislosti mezi pronásledováním a občanským či politickým statusem. Klíčovým pojmem celé definice je tzv. odůvodněný strach z pronásledování, který v sobě zahrnuje objektivní i subjektivní hlediska, přičemž při rozhodování o přiznání statusu uprchlíka musí být brán zřetel na obě dvě. Objektivní aspekt, charakterizující odůvodněnost strachu, je důsledkem okolností nezávislých na vlivlivu uprchlíka. Osoba uprchlíka v tomto případě prokazuje, že má relevantní důvody obávat se potencionálního pronásledování. Subjektivní prvek, vystihující duševní stav uprchlíka, je naplněn tím, že daná osoba v příslušném řízení podá důvěryhodnou výpověď o svém strachu.
Z výše uvedeného vyplývá, že uprchlíkem nemůže být prohlášena každá osoba, jejíž zem je například vystavena ozbrojenému konfliktu nebo přírodní katastrofě, nýbrž jen ta, která má důvodný strach z pronásledování v této zemi.
Dále je nutné rozlišovat mezi poskytnutím azylu a přiznáním statusu uprchlíka. Poskytnutí azylu je projevem subjektivního práva státu, oproti tomu přiznání právního statusu uprchlíkovi je výkonem povinnosti uložené smlouvou, k níž stát přistoupil. Člověk, který prchá z vlasti v oprávněné obavě před pronásledováním se fakticky i právně stává uprchlíkem v okamžiku překročení hranice do první bezpečné země a přiznání tohoto statusu hostitelskou zemí je pouze formální povinnost plynoucí ze smlouvy k níž tento stát přistoupil.
Když si to shrneme, tak status uprchlíka lze přiznat pouze osobě, která přichází ze státu, jehož je občanem, a v níž nastaly takové objektivní podmínky, že se oprávněně obává pronásledování a jeho stát ho nechce, nebo není schopen, ochránit, nebo se nachází na území jiného státu a během tohoto pobytu, v zemi jehož je občanem nastaly takové podmínky, že se oprávněně obává pronásledování v případě návratu. V okamžiku, kdy získá status uprchlíka a i přes to odejde do jiného státu, tak v tom jiném státu mu nemůže být přiznán status uprchlíka, protože pominula podmínka bezprostřednosti a nepřichází ze státu jehož je občanem, v němž mu hrozí pronásledování kterého se může oprávněně obávat. V okamžiku příchodu do této třetí země již není bezprostředně ohrožen, ani pronásledován.
Je třeba brát na zřetel, že výklad Úmluvy a Protokolu provádí UNHCR a jako konečná instance slouží Soud pro lidská práva ve Štrasburku.
Další důležitou normou, která vychází z Úmluvy a Protokolu jsou naše zákony, kde však není specifikován pojem uprchlík, ale mluví se v něm o mezinárodně právní ochraně a ta se vztahuje jak na uprchlíky, tak na žadatele o azyl, a v našem zákonu je to ošetřeno tak, aby práva uprchlíků nebyla krácena. V tomto našem zákonu je přesně v duchu Úmluvy a Protokolu, § 10a, písmeno d, kde se výslovně píše, že žádost o mezinárodně právní ochranu je zjevně nepřípustná, mohl-li cizinec nalézt účinnou ochranu v první zemi azylu.
První zemi azylu definuje zákon jako stát jiný než stát, jehož je cizinec státním občanem, udělil-li mu tento jiný stát postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, může-li cizinec této ochrany nadále požívat a může-li se cizinec do tohoto jiného státu bezpečně vrátit.
Mezi udělením azylu a zemí azylu pro uprchlíka je rozdíl. Azyl je udělován státem na základě vlastních zákonů, kdežto zemí azylu se z hlediska uprchlíka rozumí stát, který přiznal této osobě postavení uprchlíka na základě povinnosti plynoucí z mezinárodních smluv.
Dodatek: V Horizontu ČT 24 z 9.9. 2015 (2) někde mezi 28. a 30. minutou mluví právnička, specialistka na azylové právo, která definuje pojem uprchlík úplně stejně, jako já v tomto blogu.
(1) HATHAWAY, J. C.The Law of Refugee Status. Toronto: Butterworths, 1996. - http://www.law.umich.edu/FacultyBio/Pages/FacultyBio.aspx?FacID=jch
(2) http://www.ceskatelevize.cz/porady/10316155327-horizont-ct24/215411058050909/
