Tres días (recenze filmu)

Mám rád dobré filmy s katastrofickou tematikou, problém je, že dobrých filmů s katastrofickou tematikou je jako šafránu. Tak jsem kupříkladu napjatě očekával snímek Melancholia svého oblíbeného režiséra Larse von Triera - a byl jsem následně příšerně zklamán jeho fyzikální imbecilitou, dějovou nevěrohodností, Trierovým vykrádáním sama sebe a líbivým estétstvím dotaženým za hranu kýče. Nu, a pak jsem naopak čistě náhodou narazil na film s podobným námětem, který mne zcela uchvátil!

Celovečerní debut F. Javiera Gutiérreze z roku 2008 nenabízí žádné okázalosti tolik typické pro katastrofické filmy, možná i proto, že na ně nebylo dost peněz, nicméně je to dobře. Hned na začátku jsme svědky zničení komunikačního satelitu jedním z meteoritů provázejících planetku na kolizním kurzu se Zemí, a veškeré zprávy o dění ve světě se k aktérům filmu, a tím i k divákovi, dostávají v podobě rozostřených televizních zpráv, jež se občas rozplývají v šumu.

Nicméně je jasné, že neuspěl tajný plán mocností blížící se těleso zničit či odklonit, nyní už s tím nejde vůbec nic udělat, a až to spadne, nikdo to nepřežije. Tečka.

Lidé na to reagují různě, děj filmu je však zaostřen na jednu rodinu a na fakt, že se může objevit úchylný vrah, který v nastalé chaotické situaci uprchl z vězení, je posedlý pomstou a chystá se ohrozit rodinu hlavního (anti)hrdiny.

Nebudu dál nic prozrazovat – snad jen, že vrah se opravdu objeví a děj přejde do solidního thrilleru, v němž se musí hlavní hrdina utkat nejen se zloduchem, ale i s vlastním strachem, odhalí se zasutá věc z jeho minulosti a stane se lepším člověkem. A pak umře – všichni umřou, planetka dopadne, zázrak se nekoná (naštěstí!).

Film se vlastně snaží odpovědět na otázku, zda má smysl usilovat a obětovat se pro své blízké i ve chvíli, kdy to "nemá smysl" – a odpovídá kladně. Nutno ovšem říci, že hlavní hrdina není žádný existenciální filosof, ale prostě obyčejný nevzdělaný chlap z vesnice. Ne snad, že by si neuvědomoval nevyhnutelnost konce, uvědomuje si ji velice dobře a není hloupý, ale prostě dělá to, co je v danou chvíli správné a v průběhu těch posledních tří dnů se stává mužnějším a současně empatičtějším.

Vizuální stránka filmu, včetně podmanivé barevnosti dávající vyniknout kráse všedních věcí, se mi velice zamlouvala, rovněž tak neokázale budovaná atmosféra a syrová hudba. Některé momenty byly možná příliš rozvláčné, ale ne natolik, že bych zíval nudou. Herecké výkony – včetně dětských – byly perfektní. Jsem velice zvědav na Gutiérrezovu další tvorbu a na další vývoj španělské kinematografie vůbec.