Taková malá zpověď

Před pár dny, nevím přesně který den to byl, splývají mi, jsem zažil něco, co jsem ještě nezažil, prožitek tak temný a děsivý, že překvapil i mne.

A Young Student at His Desk: Melancholy (1630-1633)Pieter Codde (1599–1678)

Byla noc. Seděl jsem pod holou úsporkou shrbený na židli v kuchyni plné neumytého nádobí, hleděl jsem na neumytou zem, bolest mi ze zad vystřelovala do celého těla a neměl jsem sílu se ani pohnout. V hlavě jsem měl tupé prázdno, už několik dní jsem nebyl schopen pořádně myslet, jen jsem tak civěl, zcela ochromený nemocí. Na stole otevřený notebook s otevřeným souborem, který bylo třeba doladit. Věc do práce. Jsem na neschopence, ale některé úkoly nikdo jiný než já udělat prostě nemůže. Nebyl to těžký úkol, za jiných okolností záležitost na půl hodiny, ale já na něj tupě civěl už druhý den a tupě na něj civím doteď, i když se dnes cítím o něco lépe, takže to možná konečně zvládnu.

Přestože jsem si pracně, až ze Švýcarska a s plnou úhradou, sehnal lék, který mi kdysi pomáhal a který už u nás není registrován, po měsíci jeho užívání jsem se cítil sice jinak, ale celkově spíše hůř. Demoralizující až hrůza.

Takže jsem tak seděl a najednou jsem si uvědomil, že to, co cítím, je rezignace. Naprostá a bezvýhradná rezignace. Pocit, že bych teď a tady klidně mohl začít umírat a bylo by mi to jedno. Ne smíření, nebyl to pozitivní pocit, byl to pocit totální zmoženosti tou nemocí. Myslím že něco takového asi prožívají někteří smrtelně nemocní nebo staří lidé.

Optimistická pointa nepřišla. S vypětím všech sil jsem vyvenčil Elišku a neumytý padl do postele s realistickým předpokladem, že ani zítra nedojde k zázraku. Nedošlo. Kdyby nebylo zvířat, za něž nesu zodpovědnost a jež mne oblažují svou společností, a fotografování, které mi dává na vědomí, že stále ještě dokážu tvořit, asi by mě nemoc tentokrát zabila; ale zvířat a fotografování je.

Jsme evolučně zbastlené organismy řízené evolučně zbastlenými mozky; a když onemocní mozek coby řídící centrum toho všeho, je to hrozné peklo, zvláště pokud zůstane zachovaná schopnost náhledu na situaci. Schopnost řídit svůj život, jíž se tolik lidí tak rádo pyšní, není ničím víc než správným chováním tělesného orgánu, podobně jako třeba zažívání. Do určité míry je možné funkci mozku - stejně jako funkci trávicího ústrojí - udržovat v dobré formě, ale navzdory všemu se může stát, že člověka zradí ať dělá co dělá.

Jedno vím jistě: Nechci teď ani nikdy v budoucnu zemřít ve chvíli, kdy bych prožíval výše popsaný pocit rezignace. Až k tomu dojde, rád bych cítil smíření, a chci pro to udělat vše, co bude v mých silách. Jen si nejsem jist, zda to bude stačit.

Komentáře k tomuto článku nepovoluji, protože prostě nemám sílu na toto téma diskutovat. Věřím, že ti, kdo jsou schopni to pochopit, to chápou.