Proč nemám rád KLDR aneb Kojotův vzkaz některým mladým soudruhům

Též o tom, proč proti propagandě nelze bojovat přijetím propagandy druhé strany, o kritickém myšlení a iniciativních blbcích. Úvaha je primárně určena těm (obvykle mladým) komunistům, kteří jsou stiženi černobílým viděním světa či ideologickou slepotou (číst jej může samozřejmě kdokoli, ale nechť bere v potaz, že text je adresován určité skupině lidí).

North Korean military officers bow at an image of late North Korean leader Kim Jong Il during a national meeting of top party and military officials on the eve of Kim's first death anniversary in Pyongyang on Dece,ber 16.

Koncem osmdesátých let jsem poměrně často navštěvoval zákulisí brněnských divadel, protože moje maminka pracovala jako inspicientka v brněnské zpěvohře. V zákulisí divadla Reduta (možná Mahenova divadla) byl na černé zdi kýmsi načmárán bílý nápis, který se mi už nadobro uhnízdil v paměti:

 INICIATIVNÍ BLBEC JE HORŠÍ NEŽ TŘÍDNÍ NEPŘÍTEL! 

Často si na něj vzpomenu, když narazím na ten či onen počin z tvůrčí dílny SMKČ či jiných nadšených věrozvěstů toho, co – Bůh ví proč – prezentují jako komunistické ideje, i když jsou to ve skutečnosti v lepším případě zastaralé formulky a myšlenkové stereotypy zcela nepřípadné dnešní době, v případě horším přímo volání po stalinismu. Skutečnost, že marxisté by měli při analýze společnosti vycházet z aktuální reality, tedy z aktuálních výrobních a společenských vztahů, těmto lidem často, zdá se, nedochází.

Dosti však úvodu a hurá do Koreje, tedy té severní, jež toho času "udatně čelí americkým imperialistům". Ale vezměme to trochu oklikou přes Kubu a Írán. Ač mám vůči Kube a Íránu leckteré výhrady, jsem přesvědčen, že jejich obraz v českých médiích je zkreslený neméně, než obraz KSČM. Hodně jsem četl, konfrontoval informace z různých zdrojů, naslouchal lidem, kteří tam byli a díky tomu jsem si udělal vlastní obrázek, který sice není tak nablýskaný, jako jejich vlastní sebeprezentace, ale není ani zdaleka tak ponurý, jak je nám vnucován médii. Většina lidí v těchto zemích patrně žije docela normálně – mají své radosti i starosti, nadávají na politiku, pracují, věnují se svým rodinám, věnují se drbům o právě nepřítomných osobách atd. Můžete tam přijet, volně se tam poflakovat a hovořit s lidmi. Na Kubě si klidně můžete zajít pokecat i s nějakým disidentem. Máte reálnou šanci udělat si vlastní obrázek.

KLDR je však jiné kafe. Každý turista je neustále pod kontrolou, jeho cesta je jakousi řízenou procházkou poněkud bizarním zábavním parkem a stýká se jen s vybranými a zřejmě patřičně proškolenými lidmi. Už to samo by mi stačilo k tomu, abych choval vůči režimu v té zemi přinejmenším značné podezření. Srovnejme to s bývalým východním blokem: Turista ze „Západu“ k nám nejen mohl přijet a pokecat si, ale byl navíc vítán jako zdroj nedostatkové tvrdé měny. A nikdo jej neprovázel na každém rohu a neukazoval mu Potěmkinovy vesnice. Tolik ke srovnávání minulého režimu u nás a KLDR, které nám lidé zblblí propagandou, znovu a znovu vnucují (přičemž toto "bohulibé" úsilí podporují ti, kdo naopak prezentují KLDR v růžových barvách).

Ale to není všechno. Co dál se mohu o KLDR dozvědět, aniž bych riskoval, že podlehnu zhoubnému vlivu imperialistické propagandy? Nu, především to, že i kdyby ta země byla taková, jak je návštěvníkům „potěmkinovsky“ prezentována, bylo by to velmi nevlídné a chmurné místo k životu, kde bych nechtěl žít ani omylem. Představa, že bych měl žít kupříkladu v USA, mne naplňuje hrůzou, nicméně raději tam, než v KLDR, byť té "potěmkinovské". Dokonce i v Gruzii, kde vládne hardcore kapitalismus a nemocní chodí k lékaři až když mají smrt na jazyku, protože se tam všechno platí, bych žil raději, než v KLDR, jak je oficiálně prezentována. Všimněme si prosím: Žádná zlá propaganda, hodnotím vlastní sebeprezentaci té země.

Pokročme dále: Silácké řeči KLDR. Současná KLDR se chová, jako by disponovala prostředky Sovětského svazu v dobách jeho největší slávy a nikoli několika nespolehlivými raketami, pochybnou atomovkou a sice ohromnou, nicméně technologicky zaostalou armádou. Hloupé filmečky sestříhané z amerických filmů zobrazující korejský útok na USA, oficiální fotografie, na níž je mapa na zdi nadepsaná Plán úderu strategických sil na pevninu USA... Přemýšlím, na koho se sakra snaží udělat dojem? Ale možná, že někteří obzvláště zapálení komsomolci věří, že pokud se Spojené státy proti KLDR o něco pokusí, srovnají je udatní Severokorejci se zemí, co já vím?

Když Írán prezentoval svůj nový "hi-tech letoun", který vypadal jako rekvizita z levného filmu (a patrně jí i byl), nevěřícně jsem kroutil hlavou nad tím, že to mají zapotřebí. Ovšem oproti tomu, čím hrozí KLDR, to byla ještě pořád slušná mystifikace. Země, která předvádí to, co předvádí dnes KLDR, je pro mě nevěrohodná už z principu. A všimněme si: Stále pracuji jen se zdroji, žádná propaganda.

Nu, a pak zde máme zlatý hřeb večera: Kult dynastie Kimů! Pominu zjevný fakt, že dědičná vláda rodinného klanu nemá nic společného s žádnou formou demokracie, ani s tou lidovou ne, a budu se soustředit na náboženství. Ano, na ono slavné opium lidu ve vší své kráse! Věčný mrtvý prezident Kim I., nyní již rovněž zvěčnělý Kim II., který hrál golf jako Bůh, ne-li jako Chuck Norris atd., a jeho úmrtí oplakávala příroda. Čučche jako náboženství a Kimové coby jeho proroci. Není kima kromě Kima a Kim je jeho prorok.

Smím se zeptat, co má kult osobnosti hypertrofovaný tak, že i Josef Visarionovič by bledl závistí, společného s úsilím evropské radikální levice? Co má společného s marxismem? Co má společného s Leninem, který kult osobnosti rovněž odmítal? Mám snad něčemu takovému přitakat jen proto, že se KLDR nekamarádí s USA? Nezlobte se, ale nepřitakám.

Zahraniční vztahy: Severní Koreji se podařilo poštvat proti sobě i Čínu. Vskutku brilantní protiimperialistický tah! Porazíme imperialisty z totální izolace! Bravo! Jak rafinované!

Tolik k tomu, co vychází přímo ze severokorejských a nezpochybnitelných zdrojů. Pak jsou zde další věci, o nichž již můžeme vést debatu na téma, do jaké míry je to propaganda. Černá skvrna s jedním světýlkem na nočních satelitních snímcích mi připadá velmi věrohodná. Nejspíš nejde o manipulaci.

Hladomor si patrně také nepřátelé KLDR nevymysleli, ostatně i Severokorejci to nesměle připouštějí (všimněme si, jak dobře a bez ztrát na životech podobnou situaci zvládla v 90. letech Kuba poté, co se i ona musela potýkat s pádem Východního bloku a s ním spojené výhodné hospodářské spolupráce).

Zprávy o gulazích a otřesných poměrech v nich pokládám za velmi plausibilní, ale prostor pro mediální manipulaci zde nepochybně existuje a není malý.

Pokud jde o dodávky luxusního zboží pro stranické špičky, zdá se, že se tak skutečně děje; i tyto zprávy jistě mohou být zmanipulované, nicméně pokud nejsou: Nemají levičáci obecně jakýsi problém se stavem, kdy hrstka lidí žijících v přepychu vládne většině žijící v bídě? Ale třeba se i stranické špičky ve skutečnosti uskromňují a zprávy tohoto typu jsou jen pomluva. Nemyslím si to, ale uznávám, že je to možné.

Položme si otázku: Jaká by měla být KLDR, pokud bych ji měl podpořit? Měla by to být země, která zavádí realistické reformy, otevírá se světu, věrohodně komunikuje s okolím, navazuje smysluplné zahraniční vztahy s přirozenými spojenci, zavádí demokracii na úrovni místních zastupitelstev (je mi jasné, že v zemi tohoto druhu prostě není únosné pustit otěže autokratické vlády z rukou ze dne na den, to by nastal chaos), zlepšuje životní úroveň obyvatel, redukuje armádu, vzdává se jaderných zbraní (jimiž beztak nikoho doopravdy neodstraší) atd.

Možná by někdo namítl, že to není možné, že by se tak stala obětí nepřátel – jenže to prostě není pravda. KLDR disponuje podstatnou strategickou výhodou – není tam ropa; a nevěřím, že by se Američané pustili do dobývání země, pokud by jim z toho neplynuly nějaké podstatné zisky. Jižní Korea by sama válku proti severnímu sousedovi jistě nevedla.

Konec konců pohlédněme na Kubu: Ta je USA co by kamenem dohodil (a USA dokonce okupují část jejího území!), a přesto nepotřebuje milionovou armádu a je schopna zavádět ekonomické i politické reformy včetně postupného předávání otěží vlády z rukou rodiny Castrů.

I Vietnam či Laos jsou standardně fungující země schopné rozvoje. Myšlení představitelů KLDR (nevěřím, že se jedná jen o Kimy, podstatnou roli tam musí hrát i armáda) jakoby zamrzlo v období studené války a bipolárního světa, jehož jedním a jediným pólem je aktuálně už jen Severní Korea. Neboli: KLDR si o sobě snad vážně myslí, že je „Východní blok“.

A tak zatímco Kuba neustále zdůrazňuje, že nevnímá Američany jako své nepřátele a spory má pouze s vládou USA, a aktivně se angažuje ve snaze odstranit jadernou hrozbu, KLDR míří svými děly na Soul (dovedete si představit ty ztráty na životech?) a hraje si s jadernými zbraněmi. Co na to mám jako komunista sakra říci?

Takže si to shrňme: I kdybych nebral v potaz to, co nepochází přímo ze severokorejských zdrojů a ze zpráv a filmů lidí, kteří si prošli turistickým kolečkem po této zázračné zemi, stále ještě mám mnoho důvodů být přesvědčen, že to tam stojí za pendrek, že je to militaristická země (a naví výrazně nad své možnosti), a že, pokud se fanaticky neupnu na heslo „Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem.“, coby komunista, musím tento bizarní režim prostě odmítnout jako neslučitelný s mým viděním světa, podobně jako odmítám třeba někdejší Pol Potův režim v Kambodži, který právem svrhli vietnamští soudruzi.

Tolik tedy k tomu, proč nemám rád KLDR. Vím, že to bylo místy poněkud vášnivé, nicméně byla třeba to říci co nejrazantněji. Víte, co je na celé záležitosti opravdu smutné? V případě, že severokorejský režim padne, nedojde ke sjednocení Koreje, protože Jižní Korea prostě nemá dost zdrojů na to, aby severního souseda ekonomicky vytáhla nahoru. I Německo mělo tento problém, nicméně někdejší NDR s dnešní KLDR nelze vůbec srovnávat. Takže v případě pádu režimu bude nastolena nějaká, spíše více, než méně loutková vláda a nadnárodní koncerny tam přesunou svoje montovny, aby využili nově zpřístupněného jedinečného zdroje levné a disciplinované pracovní síly. Podmínky v těch montovnách budou hraničit s otrokářstvím. A přesto to patrně bude znamenat znatelné zvýšení kvality života Severokorejců... Dosti depresivní, což? 

To je také jeden z důvodů, proč – ač se stavím k režimu KLDR tak kriticky – nejsem příznivcem vojenského zásahu vůči této zemi ze strany USA, respektive NATO, tedy že nejsem příznivcem shazování „svobody a demokracie“ ze strategických bombardérů – Severní Korejci mají na víc než být kolonií nadnárodních korporací. Hlavním důvodem pro odmítnutí takového konfliktu je skutečnosti, že válka s KLDR by představovala strašlivá jatka, především na straně Korejců z obou korejských států. Jak však onu zakletou situaci v Severní Koreji změnit, to netuším. Snad by mohl pomoci soustředěný vliv pokrokových zemí.

Nyní opustím tuto smutnou zemi a vrátím se ke vzpomínkám na svá pubertální léta v druhé polovině osmdesátých let. Jak jsem již napsal jinde, pocházím z poměrně antikomunistické rodiny, od jedenácti let jsem poslouchal s rodiči Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu atp. V té době se hodně psalo a ve zprávách mluvilo o apartheidu v Jihoafrické republice a já jsem tomu nevěřil, protože jsem automaticky předpokládal, že vše, co sdělují oficiální média, je lež. Takže jsem nekriticky přijímal zprávy zahraničních rozhlasových stanic a automaticky negoval zprávy tehdejší režimní provenience.

Vždy si na to vzpomenu, přemýšlím-li, jak vyhodnotit ty či ony zprávy v těch či oněch médiích. Prostá negace jedné propagandy spojená s příklonem k propagandě druhé strany, není osvobození se od propagandy a rozhodně není způsobem, jak se dobrat nějaké pravdy. Je třeba si uvědomit, že, jak říká doktor House, všichni lžou.

Žádná propaganda samozřejmě nechce, aby její recipienti používali kritický rozum. Jsem dokonce hluboce přesvědčen, že pro stávající liberálně demokratickou totalitu je šablonovitě myslící odpůrce de facto vítaným střípkem v mozaice. Užitečným, protože předvídatelným, čitelným a snadno manipulovatelným, idiotem.

Skutečně nebezpeční lidé nejsou pro dnešní totalitu ti, kdo podlehli jakékoli konkurenční ideologii, ale ti, kdo nepodlehli žádné ideologii! Lidé, kteří jsou schopni jít pod povrch, hledat souvislosti, vyhodnocovat informace, opravovat svá přesvědčení, své názory na základě nových faktů; lidé, kteří používají ideje jako nástroj, ale neslouží jim jako nějaké modle. Je tomu tak mimo jiné proto, že v podstatě víme jen velmi málo o tom, jak by měla spravedlivá společnost fungovat, protože to může záviset na dosud neexistujících a nepředstavitelných výrobních a společenských podmínkách (kdo by před čtyřiceti lety předvídal kupříkladu roli internetu ve společnosti?). Proto musíme být přítomni tady a teď a ne v minulosti ani v nějaké utopické budoucnosti. Tady a teď. 

Samozřejmě je možné využít postavení se na stranu KLDR jako součást nějaké ideologicko-subverzivní činnosti, nicméně pak je třeba, aby byl vytvořen nějaký nečekaný kontext. Alternativní šablona je pořád jen šablona a její použití jen utvrdí lidi v přesvědčeních, jež je naopak třeba drolit! Tolik k subverzi a ideologické gerile.

To, na čem by nám, radikálním levičákům, mělo záležet především, jsou lidé, nikoli hesla, poučky a utopie. Proto bychom měli být schopni vidět utrpení tam, kde se reálně děje, bez ohledu na to, jestli to je či není území nepřítele našeho nepřítele. Nebuďme proto prosím iniciativními blbci, jinak budeme třídnímu nepříteli vskutku jenom pro smích.

O tomto článku můžete diskutovat jak přímo pod ním,

tak i anonymně a bez registrace, ale jen slušně a k věci, ZDE.