Opět mohu říci, že jste vytvořil pozoruhodnou úvahu.
Pokud se však pozastavím nad tou výzvou "Vědci proti strachu a lhostejnosti", pak lze tuto Vaši úvahu použít právě pro kritiku této výzvy.
Ta výzva vědců se totiž nevyjadřuje k nějakému vědeckému problému, ale k morálnímu problému. Morálnost této výzvy je pak zdůvodněna (posvěcena) akademickými tituly jejích signatářů. Jenže akademické tituly nejsou zárukou morálnosti – to dobře známe z historie. Za druhé světové války se do rozvíjení rastistických teorií, do "lékařských experimentů" v koncentračních táborech a dalších hrůz všeho druhu zapojil nespočet vědců. Také zcela obecně můžeme říci, že vývoj zbraní nemá stejnou morální kvalitu jako vývoj léků. Kvalita vědy není dána jen vzděláním vědců, ale také osobní vírou (morálkou) oněch vědců.
Někteří vědci se rozhodli, že když jsou vědeckou autoritou, tak jsou automaticky i morální autoritou. Jenže to se pletou. A řada dalších vědců se k této tezi přidala právě pro "lahodnost" této "morálky elit". Z hlediska vzdělání se jistě nemají za co stydět, ale z hlediska morálky nemohou být arbitrem sami sobě ani druhým. Vědci a morálka jsou ve stejném poměru jako onen kuchař k lékaři. Ta "vědecká výzva" nejenže rétoricky opakovaně zdůrazňuje vzdělání jejích signatářů, ale obsahuje také doslova deptavou kritiku české společnosti. Za tím je vidět jasná snaha zdůraznit přímou úměru – čím vyšší vzdělání, tím vyšší morálka a tím vyšší právo na kritiku "ostatní" společnosti. Už z principu není tento postoj morální – je elitářský. Proto se tato výzva stala sama předmětem kritiky.
Není možné na někoho morálně působit tím, že o sobě nejprve prohlásím, že já jsem ten lepší.
Z hlediska morálky je pro mne zajímavější názor dobrovolníka, který skutečně něco morálního dělá, než akademika, který o morálce jen hezky hovoří. Což je, myslím, v dokonalém souladu s tím, co napsal Sókratés.
