Milanův příběh – o svobodě, determinovanosti a jiných věcech

V letech 2000 a 2001 jsem pracoval jako pomocný vychovatel v Diagnostickém ústavu pro mládež neboli “pasťáku“. Účelem tohoto zařízení je poskytnout obvykle nedobrovolné ubytování problémové mládeži a určit, co s těmi dětmi dál.

Jestli je vrátit rodičům nebo poslat do některého z výchovných ústavů (a pokud ano, do kterého). Proto “diagnostický“ ústav. Já jsem pracoval s hochy mezi 15 a 18 lety. Po pravdě řečeno se dodnes divím, že jsem to vůbec přežil. Pracoval jsem tam rok a skončil s exkluzivním syndromem vyhoření, dnes už bych se k takové práci asi vůbec neodhodlal.

A právě tam jsem, někdy na jaře roku 2001, poznal Milana. Bylo mu sedmnáct, krásně hrál na kytaru, hezky zpíval a byl nesmírně inteligentní. Co se přirozené inteligence týče byl dost o dost inteligentnější než já – a věřte mi, tohle já poznám. Umím vycítit potenciál v člověku a to mnohdy i tehdy, když o něm dotyčný ještě ani netuší.

Milan byl rozhodně velice inteligentní, nejspíš geniální. Měl zájem o mystiku a hovořívali jsme o filosofii, kterou nikdy nestudoval, ale zamýšlel se nad problémy, kterými se zabývali někteří filosofové, o nichž jsem se učil a jejichž myšlenky byl schopen pobrat a zařadit do svého myšlení. Milan byl Rom. A trpěl nebezpečnými záchvaty těžké toxické psychózy, protože už několik let pravidelně čichal toluen.

Jeho život byl rozdělen na dvě nestejné části. V té jasné projevoval všechny výše zmíněné talenty a schopnosti; v té druhé, v níž se nacházel, zvláště zpočátku, po většinu času, se z něj stávalo hydovské monstrum. Jednou mně málem urazil hlavu popelníkem a jindy na mě vytáhl nůž, s nímž pak běhal po oddělení a řval. Také jednoho večera vylezl na balkón, svlékl se do naha a zíral dolů. Ano, já vím, že měl být s podezřením na duševní nemoc svěřen do péče psychiatrů. Věděl jsem to už tehdy, ale byl jsem jen vyděšený a nejistý pomocný vychovatel na částečný úvazek a neměl jsem do toho co mluvit. Nehledě na to, že divokých a těžko zvladatelných hochů tam bylo mnohem víc a Milan zase tak moc nevybočoval. Vlastně vybočoval spíše těmi jasnými okamžiky, ale toho si, kromě mě, nikdo příliš nevšímal.

Kolikrát jsem už slyšel říkat, že “feťáci si za to můžou sami“. Ptám se: Kdyby se Milan narodil v jiných podmínkách, než v těch, které ho utvářely, rozhodl by se ve svých třinácti letech, že zkusí, jaké to “techo“ je? Rozhoduje se třináctileté (nebo i mnohem mladší!) dítě tak, že si řekne: “A teď začnu užívat drogy, stanu se závislým, zešílím z toho, totálně si zprasím život a pohřbím všechen talent, který ve mně dřímá.“? Zamyslel se někdo, kdo akcentuje pouze svobodnou možnost volby, nad tím, že člověk do určitého věku – a i později v určitých životních situacích – prostě není, co se volby týče, kompetentní? A jakou možnost volby měli Milanovi rodiče, ostatní příbuzní a kamarádi, parta? Nevím. Nicméně nakolik je pravděpodobné, že se rodiče svobodně rozhodnou a prohlásí: “Tak, a z tohohle kluka vychováme pološíleného feťáka.“?

Ne, nejsem propagátorem myšlenky, že jsme totálně společensky determinovaní. Myslím, že nejsme. Ale nejsme ani úplně svobodní. A rozhodně ne v dětství. (Nyní k problému svobody volby přistupuji z obvyklého pragmatického hlediska a pomíjím širší diskusi, zda vůbec svobodná vůle existuje a co to vlastně je.)

I díky mně skončil Milan v jednom relativně přívětivém výchovném ústavu. Mimo jiné asi i proto, že jsem jej naučil meditovat. Moc se mu to líbilo. Mou spolupracovnici jednou pěkně vyděsil. Řekla mi: “Co jsi ho to učil? On tři hodiny nehybně seděl a čuměl na strom! A pak řekl, že jsi ho to naučil ty!“

Pragmaticky jsem poukázal na to, že to dozajista bylo mnohem lepší, než kdyby dělal bordel, což kolegyně musela uznat. Mimochodem: Dodnes jsem nedosáhl takových meditativních ponorů jako Milan. Nikdy nečetl žádné knížky o duchovní praxi, ale to, co popisoval, jsem z těch knih znal. Také řekl, že podobné zážitky mívá i na toluenu a proto jej čichá. Myslím, že mu ty meditace pomohly, ale nemám tušení, zda to stačilo. Toluen dělá s lidským mozkem hrozné věci.

Teď je Milanovi 28 let – pochopitelně pouze v případě, že je stále naživu, což rozhodně není jisté. Možná, že se z toho dostal a žije normální život. Je prokázáno, že i mozek poškozený toluenem v případě abstinence postupně regeneruje. Trvá to roky, ale uzdraví se. Je ale také docela dobře možné, že Milan sedí někde v lochu, třeba za těžké ublížení na zdraví. Už tenkrát mu k tomu chyběl jen krůček. Možná bez práce, bez naděje a bez budoucnosti žije z toho, co dostane od státu. Od chvíle, kdy z Diagnostického ústavu odešel, o něm nevím nic. A opět: Byl jeho další osud pouze v jeho vlastních rukou? V rukou adolescenta s poškozeným mozkem? Jakou roli hráli lidé, které následně poznal? Byli schopni vycítit jeho potenciál a podpořit jej, nebo si je zařadili jako dalšího z toluenu zblblého Cikána? Je snadné vidět v někom takovém prostě jen grázla a feťáka. Ale třeba právě to jej mohlo vyburcovat k tomu, že změní svůj život všem navzdory. Tolik možností, tolik vlivů, příležitostí k naději i zahořklosti – a někde mezi tím vším se zmítá zmatené lidské já se svou (možná fiktivní, možná ne) možností svobodně se rozhodnout.

Proč to vlastně píši? Ono je krásné teoretizovat o odpovědnosti za svůj život, svobodě volby a podobných věcech, jenže jediný lidský příběh je, alespoň pro mě, víc, než jakkoli chytrá a sebelépe vyargumentovaná teorie o fungování jedince ve společnosti.

Milan je pro mne v tomto směru mementem. Strašně moc mě toho naučil.

A co tím vším vlastně chci sdělit? Přeci to, co jsem napsal! Žádnou jednoduchou zredukovanou “Pravdu“, jednoznačnou formulaci toho, jak se věci mají. Pouze pravdivý příběh .