Kritické poznámky na adresu angažovaných ateistů

Existují lidé, kteří aktivně propagují ateismus a chovají se nikoli nepodobně náboženským fundamentalistům. A ještě se podivují, když na ně ostatní podle toho reagují.

To si patrně myslí většina angažovaných ateistů.

Náboženští fundamentalisté pokládají za lidi druhé kategorie ty, kteří nevěří tomu, čemu věří oni, fundamentalističtí ateisté činí totéž. A stejně tak se snaží o misii a usilují o konvertity. To, co nabízejí, je v jistém smyslu totéž, co nabízejí i fundamentalisté – pocit výjimečnosti a iluze svobody. To, zda má tato výjimečnost charakter zvěsti o posmrtné destinaci správě věřícího v nebi nebo charakter pohrdání těmi, kdo v nějakou posmrtnou destinaci věří, je druhotné. To, co chybí oběma, je láska k jinak smýšlejícím. Ti jsou jen zdroj potenciálních konvertitů a pokud neuvěří, jsou terčem odsudku.

Tyhle myšlenky mi táhly hlavou, když jsem si přečetl reakci Mezinárodní asociace ateistů na vstřícná slova papeže Františka o tom, že nikdo není vyloučen ze spásy, pokud koná dobro.

„Ateisté v žádné nebe nevěří,“ uvedla tato asociace, a dodala, že papež nabízí ateistům odměnu, „kterou nejen nechtějí, ale v níž nevěří, že vůbec existuje“.

Vskutku uvědomělí ateisté, jen co je pravda! Snad jim běželo hlavou něco jako „Nepřítel s velkým N se nechová podle našich představ a chce se nám záludně vlichotit! To nesmíme připustit!“

Pokud jde o mě, tak nevěřím v osobní posmrtný život, jsem přesvědčen že věčnost je tady a teď a stejně tak nebe i peklo. Posmrtný život podle mě existuje jen v potomcích, vytvořeném díle, ve vzpomínkách pozůstalých. Přesto mne Františkova slova neurážejí, naopak mne potěšila a musím říci, že i když si od něj stále zachovávám mírně skeptický odstup, je mi jeho dosavadní počínání velmi sympatické.

Je třeba si uvědomit, že papež své náboženské představy ateistům nevnucuje, to, co je skutečným smyslem jeho slov, je sdělení: „Nikoho nevylučujeme, jiná víra není důvod k exkluzi, k nahlížení jinověrce (či bezvěrce) jako osoby druhé kategorie.“

Konzervativní katolíci musejí při četbě papežových slov nejspíš hodně prskat a brblat si pod fousy, že přeci mimo církev není spásy, ale to je pořád lidsky pochopitelnější, než prskání ateistů kvůli tomu, že byli přizvání k dílu dobra jako rovnoprávné bytosti bez ohledu na to, čemu věří nebo nevěří.

S některými angažovanými ateisty (a nyní budu psát především o těch českých, protože zahraniční podobu ateistického hnutí nemám dostatečně zmapovanou, i když mám podezření, že to také nebude povětšinou žádná velká sláva) je potíž také v tom, že povětšinou nenabízejí nic než kritiku; převládá u nich vyvracení, zesměšňování, kritizování (leckdy případné, to rozhodně nepopírám) a budování skupinové identity. Obvykle mají velmi schematické představy o svém „nepříteli“, což ostatně také sdílejí s náboženskými fundamentalisty. Lze říci, že jsou zhruba na úrovni mechanických materialistů z dob francouzského osvícenství, jako byli La Mettrie či Holbach, a mají velký problém nabídnout něco pozitivního. Výsledky jejich práce jsou často na úrovni pokleslých minulorežimních ateistických příruček.

Člověk jako já by očekával, že budou ve svých článcích rozvíjet myšlenky velkých ateistických filosofů, jakými byli Hume, Feuerbach, Marx, Nietzsche, Heidegger, Sartre, Camus, Russell, neomarxisté a další. Že budou vést diskuse o různých podobách sekulární etiky, že se v diskusích na jejich stránkách budou svářit humanisté se třeba stoupenci objektivismu pravicově-liberální filosofky Ayn Randové, zastánci humovské etiky ctností s utilitaristy, že povedou diskuse o tom, jakým programem oslovit a případně i nadchnout ostatní, že budou hledat způsoby, jak se scházet s názorovými oponenty na společných tématech (například sekularismu, který není jen výsadou ateistů).

Čekal bych také, že se budou zamýšlet nad příčinami náboženského myšlení (sociálními, psychologickými, existenciálními...) a nad tím, jak je případně změnit, a ne se jen strefovat do důsledků těchto příčin. A konečně by také člověk u kritiků náboženství očekával, že se budou vzdělávat pokud jde o historii a současnost náboženského myšlení, protože kvalitně a do hloubky kritizovat mohu jen to, co znám (namísto toho se setkávám z jejich strany občas i s arogantní nevědomostí ve stylu „Předem vím, že je to nesmysl, tak proč bych to měl studovat?“)

Nic z toho však povětšinou u současných ateistů nenacházím. Zdá se mi, že jim obvykle stačí, že se navzájem utvrdí v tom, jak právě oni jsou ti chytří, kriticky myslící a Pravdu vlastnící frajeři. Nutno dodat, že pokud jde o propagátory ateismu, dělají na mne dobrý dojem slovenští humanisté, kteří se nevěnují pouze kritice, ale též šíření humanistických hodnot jako alternativy k těm náboženským. Stejně tak pokládám za přínosnou práci Sama Harrise pokud jde o jeho úvahy o etice – proč nejsou českými ateisty recipovány a propagovány? Proč se u nich vlastně nesetkáváme ani s recepcí filosofie Daniela Dennetta, významného současného ateistického filosofa? Koho, samozřejmě kromě členů party, mají oslovit do nekonečna omílané úvahy o tom, že Bůh neexistuje a náboženství je nesmysl či přímo zlo? Někteří z českých ateistů se filosofie, s výjimkou redukcionistického naturalismu, dokonce ostentativně štítí a nedochází jim, že bez ní nemohou náboženskému světonázoru konkurovat. 

Další věcí, jež mi na angažovaných ateistech vadí, je až nutkavé zapojování se do zcela zbytečných a nicneřešících internetových a občas i osobních debat například s kreacionisty či různými „evangelizátory“, přičemž je předem jasné, že v rámci takové diskuse nikdo nikoho o ničem nepřesvědčí (obě strany samozřejmě mají pocit, že v debatě vyhrály a že oponent je hlupák). Zcela zbytečně tak ztrácejí čas, který by mohli využít mnohem smysluplněji, například k samostudiu.

Jeden ze zakladatelů Občanského sdružení ateistů České republiky v komentáři na jejich stránkách napsal: „Vem si třeba aktuální situaci tu v Čechách. Existují tu náboženské společnosti. Náboženské společnosti mají „oštítkované“ své příslušníky. Dosud to neexistovala jasně ošťítkovaná ateistická skupina. Vzhledem k tomu, jak se chovala „náboženská“ skupina, tak to nás motivovalo, abychom se také ošťítkovali. Nyní tu již máme dvě jasně ohraničené skupiny (ta naše je spíš zárodek, přiznávám), které stojí na opačných stranách barikády. Čím výrazněji se bude náboženská skupina profilovat, tím více bude nutit neoštítkované ateisty a něcisty se nějak profilovat. My budeme samozřejmě na jejich akce reagovat a to donutí reagovat zase je. Vzniká tak rozdělení, které by bez náboženských společností nikdy nevzniklo.“

Je opravdu stavění barikád tím, co lidská pospolitost potřebuje? Je stavění barikád nějaký skutečný program?

Abychom si rozuměli: Naprosto souhlasím s potřebností kritiky náboženství, včetně té, které se věnují čeští ateisté, tedy kritiky nehorázného protežování církví ve veřejnoprávních médiích, církevních restitucí atd. Jako problém shledávám také to, že pokud média potřebují nějakého odborníka na etiku, sáhnou po teologovi. Pokud jde o zahraničí, je třeba reflektovat nábožensky motivované násilí a další neblahé jevy. Pokud ateisté kritizují výše uvedená konkrétní témata spojená s náboženstvím, činí tak ostatně na celkem slušné úrovni. Nicméně kritika nestačí. Je třeba smysluplný pozitivní program plnohodnotné světonázorové alternativy, a to přinejmenším u těch českých ateistů bolestně postrádám.

Poznámka: Autor tohoto článku se necítí být ani teistou ani ateistou, případně ani věřícím ani nevěřícím, v běžných významech těch slov; Boha vnímá jako mystickou či existenciální zkušenost související se sebetranscendencí člověka. Je přesvědčeným sekularistou a stoupencem dialogu a hledání cest k němu. Dává přednost mostům před barikádami. Hluboce si váží díla ateistických filosofů a mrzí jej, že se české ateistické hnutí nachází v článku popsaném neutěšeném stavu.

EDIT: Odstavec začínající slovy "Další věcí, jež mi na angažovaných ateistech vadí..." byl doplněn později.

O tomto článku můžete diskutovat jak přímo pod ním,

tak i anonymně a bez registrace, ale jen slušně a k věci, ZDE.