Jsme skutečně méně sexističtí než muslimové?

„Stejně i vy ženy, podřizujte se svým mužům; i když se někteří z nich vzpírají Božímu slovu, můžete je beze slov získat svým jednáním, když uvidí váš čistý život v bázni Boží.“  

„Pro vás se nehodí vnější ozdoba – splétat si vlasy, ověšovat se zlatem, střídat oděvy – nýbrž to, co je skryto v srdci a co je nepomíjitelné: tichý a pokojný duch; to je před Bohem převzácné.
Tak se kdysi zdobily svaté ženy, které doufaly v Boha. Podřizovaly se svým mužům, tak jako Sára poslouchala Abrahama a ‚nazvala jej pánem‘. Vy jste jejími dcerami, jednáte-li dobře a nedáte se ničím zastrašit.“

Je tento citát z Koránu? Či snad jde o nějaký hadíth či poučku z úst vlivného imáma? Nikoli. Je ze staré dobré, poctivé, evropské a „správňácké“ Bible (1. list Petrův, kapitola 3.)

Ne snad, že bych chtěl útočit na Bibli či na svatého Petra; v kontextu tehdejší doby a hlásaného evangelijního étosu shledávám tento požadavek za pochopitelný, stejně jako shledávám pochopitelnými požadavky na ženskou cudnost, jak jsou formulovány v Koránu. Zamysleme se ale nad tím, jak se k tomuto tématu postavit v (post)moderní Evropě 21. století.

Za posledních 150 let ženy vybojovaly mnoho skvělých bitev za občanská práva a emancipaci. Ještě před sto lety bojovníci za „konzervativní evropské hodnoty“ bojovali proti „zhoubným“ požadavkům žen kupříkladu na volební právo. Dnes se stejný typ lidí pohoršuje nad nerovným postavením ženy v islámu, aniž by těmto strážcům hodnot docházelo, že ve skutečnosti bojují za výdobytky socialistického a feministického hnutí (přičemž jak o socialistickém, tak i o feministickém hnutí se často vyjadřují s despektem!).

Nicméně přistupme k tématu nerovnosti a cudnosti. Pokud nějaká, převážně či zcela muži vedená, společnost nutí ženy, ať už formou zákonů, nebo skrze neformální tlak okolí, aby se oblékaly cudně a nevyzývavě, pohoršuje nás to. Netýká se to mimochodem ani zdaleka jen islámských kultur, ale i některých kultur křesťanských, buddhistických i jiných.

Kladu si však otázku: Není neformální, zato však všudypřítomný a mozky vymývající tlak médií, pokud se o zevnějšek ženy týče, jen druhou stranou jedné sexistické mince?

Všimněme si, jak úporně se antiislamisté pohoršují nad tím, že jsou ženy nuceny oblékat se do splývavých šatů a hidžábů, případně i burek, ale vůbec nereflektují skutečnost, že v naší společnosti jsou ženy tlačeny k tomu, aby byly sexuálně přitažlivé a utrácely nehorázné peníze za všemožnou kosmetiku, líčidla, oblečení či hubnoucí pilulky? Při pomyšlení nad obratem tohoto byznysu v kontrastu s hladovějícími dětmi ve třetím světě mi z toho až běhá mráz po zádech.

Jistě, čtenář může namítnout: Ale u nás se žena může svobodně rozhodnout! Ale je tomu skutečně tak? I v mnoha muslimských zemích se přeci žena může „svobodně“ rozhodnout oblékat se vyzývavě – ne všude je tato záležitost legislativně upravena. Jenže tlak okolí jí to de facto neumožní.

Podobně je to v naší kultuře: Pokud se člověk, ať žena či muž, svobodně rozhodne pro jiný než obvyklý způsob života, může to skončit i veřejným pranýřováním na sociálních sítích a blozích, jak se tomu stalo například v případě Ivy Špírkové. Je skutečně rozdíl mezi společenským tlakem muslimů na ženu v minisukni a mezi společenským tlakem české veřejnosti na ženu, která se v souladu se svým niterným přesvědčením rozhodla zakrývat si vlasy hidžábem? Jak to tedy s tou svobodou volby životního způsobu vlastně je?

Hovoříme o ponižování žen v zemích s převládajícím nebo přímo státním islámem, ale nepozastavujeme se kupříkladu nad sexistickými reklamami zneužívající ženu jako poutač? Není tvrzení muslimů, že s žen děláme děvky, přeci jen jistým nelichotivým zrcadlem nastaveným naší společnosti? Není snad žena víc, než tělo k pokoukání? Jak správně vnímat svobodu ženy? Je to svoboda být svlékána pohledy nebo svoboda nebýt svlékána pohledy?

Abychom si rozuměli: Já jsem rád, že žiji ve společnosti, kde zákony upravují odívání občanů jen minimálně, a bojoval bych proti jakýmkoli legislativním restrikcím tohoto druhu. Nicméně jsem přesvědčen, že svoboda volby způsobu života ženy u nás, navzdory legislativní benevolenci, rozhodně není tak velká, jak si někteří z nás myslí.

Otázka zní: Jak tedy dospět ke skutečné svobodě v tomto směru? Jak dospět ke stavu, kdy mladé dívky nebudou propadat anorexii, jak dospět ke stavu, kdy sebevědomí ženy nebude určováno zinternalizovanými mediálními obrazy?

Legislativní restrikce nejsou dobrý nápad, cesta vede jinudy. Vede skrze jednání s lidskými bytostmi jako s lidskými bytostmi bez ohledu na to, jaký způsob života si zvolily. A to je důvod, proč potřebujeme pluralitu kultur a jejich vzájemný dialog, proč se potřebujeme setkávat s jinakostí a učit se ji přijímat a neodsuzovat. Proto jsem hluboce přesvědčen, že antiislamisté a další „politicky nekorektní antimultikulipravdoláskaři“ ve skutečnosti bojují proti svobodě, o níž tvrdí, že ji svými nenávistnými výlevy hájí.

 * * *

Následující video prosím neberte jako myšlenky, s nimiž se autor tohoto blogu ztotožňuje (je to konec konců další manipulace žen ze strany mužů), berte je prosím především jako pohled z druhé strany, který jistě lze (a je třeba) podrobit kritické reflexi, nicméně pohled, jenž není nutně horší, než jsou naše vlastní, často neuvědomované, kulturní tlaky, a který rozhodně stojí za zamyšlení:

O této glose můžete diskutovat jak přímo pod ní,

tak i anonymně a bez přihlášení, ale jen slušně a k věci, ZDE.