Hra o duše

Pokud jde o teroristické útoky, hodně se mluví o zabíjení těla a příliš málo o zabíjení duše. Je však třeba si uvědomit, že cílem teroristů není zabíjení těla, to je jen prostředek primárně sloužící zabíjení duše.

---

„A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může i duši i tělo zahubit v pekle.“ Mat. 10,28

„Ať na rtech nemám slovo zlé / a srdce záštím prolezlé / ať neotročí pohled můj. / Když marnost láká, při mně stůj.“ Ambrožova ranní píseň

Pokud jde o teroristické útoky, hodně se mluví o zabíjení těla a příliš málo o zabíjení duše. Je však třeba si uvědomit, že cílem teroristů není zabíjení těla, to je jen prostředek, krutý a nelidský prostředek sloužící k zabíjení duše. Dívám-li se pak kolem sebe, s hrůzou spatřuji, jak úspěšní v tom teroristé a jejich jejich tuzemské převodové páky jsou.

Je hloupé se domnívat, že konkrétní usmrcené lidské bytosti jsou cílem samy o sobě. Skutečným terčem každého teroristického útoku je společenství, do jehož srdcí chtějí teroristé zasít strach a nenávist, kterou strach rodí. Záměr teroristů je vpravdě ďábelský – zahubit duši Evropanů, učinit z nich stínové obrazy sebe sama,tvory plné zloby a nenávisti, kteří zapomenou na všechno, co je dosud činilo lidmi a příslušníky evropské civilizace. Učinit z nich své kolaboranty, náměsíčné spolupracovníky na díle zkázy. A jak jen se jim to daří! Jak jen se jim to daří i u nás – a bez jediného výstřelu!

Úspěch, s nímž se Islámskému státu daří přimět lidi, aby volali po omezení demokracie a vládě generálů, úspěch, s nímž se Islámskému státu daří zmanipulovat lidi, aby útočili proti nositelům hodnot, jež Islámský stát nenávidí, je dechberoucí. Islámský stát se nemusí obtěžovat s útoky na bojovníky za lidská práva a občanské svobody, nemusí osobně bojovat s těmi, kteří pomáhají lidem, jenž před ním s hrůzou prchají, nemusí terorizovat ty, kteří si vzali za svou ježíšovskou lásku k bližnímu – má na to své lidi. Tuto svou agendu takříkajíc „outsourcoval“ a s plnou důvěru ji předal svým nejspolehlivějším kolaborantům, jakými jsou u nás Konvička, Okamura, Bartoš a mnozí další, prezidenta republiky nevyjímaje. Kolaborantům, kteří, zatím naštěstí jen verbálně a často skrze své ovečky, volají po zvěrstvech, které si se zvěrstvy Islámského státu v ničem nezadají. Ukázkovým příkladem kolaborace Martina Konvičky s Islámským státem je jeho článek, v němž radí, „jak se bránit“: Volá v něm po zákazu islámu, uzavření hranic, militarizaci společnosti, dokonce po „dotírání na katedry orientalistiky“ apod., ale koordinovaný rázný ozbrojený boj proti Islámskému státu součástí jeho agendy (nepřekvapivě!) není. Co by si taky chudák bez kolegů islamistů, kteří mu poskytují raison d’etre, počal?

Uvědomme si, že Islámský stát není ani náhodou tak silný, aby mohl dobýt Evropu silou, protože drtivá většina světových muslimů jeho boj nesdílí a sdílet nehodlá (kdyby ano, tak nás už dávno utloukli čepicemi). Tuto skutečnost si IS samozřejmě uvědomuje, proto se snaží rozvracet Evropu zevnitř, útočit na jejího ducha a marginalizovat její hodnoty skrze lidi, kteří (a to je obzvláště ďábelské!) ničení těchto hodnot prohlašují za jejich ochranu.

Islámský stát rovněž, a zdá se, že celkem úspěšně, usiluje o to, aby vina za jeho zvěrstva byla přenesena na jeho vlastní nepřátele, na muslimy, kteří se nehodlají přizpůsobit představě o tom, jaký má správný muslim být, představě, na níž se tak báječně shodují islamisté s „islamoklasty“.

Již jsem téměř ztratil důvěru v český lid, navzdory hluboké úctě a obdivu, jež chovám k těm, kteří nezištně obětují svůj čas a peníze a s velkým úsilím pomáhají lidem v nouzi, aby za to od majority sklidili výsměch a urážky,k těm, kteří ještě v praxi bojují za ony hodnoty, o nichž se tolik mluví. Vždyť co může být nejzřetelnějším důkazem vítězství anticivilizačních hodnot teroristů než nadávka „dobroser“, jíž jsou častováni ti, kdo činí dobro a volají po dobru? Co může být větším a znepokojivějším důkazem vítězství zla, vítězství těch, kdo zabíjejí duši, než kolektivní výsměch dobru?

Zdá se mi, že přeprogramování a zotročení kritické hodnoty české populace se islamistům již povedlo a bude obtížné to zvrátit. Jsem šťastný, že jsme součástí Evropské unie a doufám, že její civilizovanější členové nenechají naše hodnoty (které lze hájit jen a pouze jejich uskutečňováním, v žádném případě jejich popíráním!) padnout.

Nad Islámským státem je třeba zvítězit fyzicky i duchovně současně. Je třeba jej fyzicky eliminovat – zničit jeho centrum a pochytat a potrestat jeho stoupence, ať už jsou kdekoli. To je válka a je třeba počítat s tím, že budou další útoky a další mrtví. Ale to by byli v každém případě. Myslet si, že se Evropa může proti teroristům nějak opevnit a nepustit je dovnitř, je zcela naivní.

Neméně důležité je ale zvítězit nad IS duchovně. Nenechat se nakazit jeho nenávistí, nenechat se připravit místními populistickými kolaboranty teroristů o křesťanské, osvícenské a sociální hodnoty, na něž jsme právem hrdi, a jimž hrozí, že se stanou jen floskulemi, bezobsažnými hesly.

Ti, jejichž duše jsou v této chvíli mrtvé či, v lepším případě, v komatu, mne bezpochyby za má slova zahrnou nenávistí a zlobou, podobnými nenávisti a zlobě jejich nepřiznaných pánů, blízkovýchodních loutkářů z IS. Přesto doufám, že má slova snad aspoň někomu pomohou a dodají mu trochu síly vzorovat zlu. Je nemožné se dokonale zabezpečit proti smrti těla. Ta může přijít kdykoli a kdekoli a dříve či později dostihne každého z nás. Ne o tělo, ale o duši se bojme, protože duše je to, oč se tu hraje.

---