Původ jména řeky Svitavy -nápověda Keltové

Obrozenecká pověst říká, že Svitavy se jmenují podle kněžny Svatavy. Český král Vratislav I. cestoval s manželkou Svatavou a svojí družinou z Prahy na jižní Moravu navštívit bratra Konráda

Když projížděli hřebečskými hvozdy, zastavili k odpočinku u několika skromných obydlí na mýtině, ale chudí osasdníci nemohli královské družině nic nabídnout. Proto se prý král Vratislav po návratu do Prahy rozhodl vybudovat na odlehlém pohraničním místě osadu, která by projíždějícím poskytla útočiště a místo k odpočinku. Ves pak pojmenoval po své ženě královně Svatavě.

Proč by se osada nazvaná podle královny Svatavy měla jmenovat Svitava pověst neříká. Ani neříká, proč by se podle osady na údajně odlehlém místě měla jmenovat celá řeka.
Němci mají jinou teorii. Píšou, že Germánští Markomané používali pro divoké toky označení Wilt-awa (divoká voda), což si Slované později upravili podle svého slova „svítat“.
No, kdo kdy viděl Svitavu se Svitavami líně ploužit až do Brna asi pochopí, že divokou vodu možná bývala nezregulovaná Vltava.
Antonín Profous roku 1957 ve svém díle Místní jména v Čechách napsal, že základem slova svitavy je staroslověnské adjektivum svit- (jasný, světlý), což dává výsledný termín *řeka s průzračnou, čistou vodou.

Jméno Svitavě nedávali Slované.
Až donedávna se mělo za to, že na mistě Svitav byla pustina a logicky nově příchozí Slované jako první místo pojmenovali. Nemělo to jako obvykle logiku ale co už s tím?
Slovanská osada Svitava na břehu Svitavy ležela přímo na stezce vedoucí z Moravy do Čech do Německa k Baltu do Polska ale i na východ na Olomouc a dál na Východ a opačně na jih až k Jaderskému moři. Místo kde jsou nyní Svitavy bylo křižovatkou prastarých stezek ze všech světových stran a lidé tu žijí minimálně už 8 tisíc let. Nedávné archeologické nálezy potvrzují osídlení v místech u Hradce nad Svitavou, který je dnes de fakto součástí Svitav už v době neolitu,.
A to raději nerozebírejme Svitavu v dnešním Brně. U řeky Svitavy - ve Stránské skále mezi Brnem a Líšní máme nálezy primitivních nástrojů ze starší doby kamenné, ze starého paleolitu, což dokazuje pobyt člověka na území města už před 500 tisíci lety. Vodní tok byl jedním z nejdůležitějších prvků při zakládání sídlišť už od pravěku. Doložené osídlení okolí Svitavy je zatím dokonce starší než u řeky Svratky do které se Svitava vlévá.

Co z toho pro jméno Svitav plyne? „Břehy“ Svitavy jsou osídlené od pravěku a pokud podél řeky táhla pravěká a pak i starověká stezka, pak i dítě pochopí, že řeka i osady podél řeky měly svá jména od momentu, kdy se tu lidé objevili a usadili.

Pro jméno řeky svitavy je v tomto hledu naprosto jedno, zda tu sidlili Slované, Keltové či Germáni. My bychom měli vědět, že tyto národy vzešly z velkého indoevropského jazykového kmene, který se v průběhu času začal větvit na ty Slovany, Kelty a Germány.

Řeky rychlé, bílé a kamenité

V Evropě si mnoho autorů si už dávno pradávno všimlo, že tvůrci nejstarších názvů řek jsou lidé, kteří s sebou přinesli řeč, z níž vznikly téměř všechny jazyky dnešní Evropy. Ti kterým říkáme Indoevropané. A právě oni zřejmě vytvořili systém říčních jmen, který zlomkovitě přežil až dodnes.

Jména, která Indoevropané dávali řekám, byla jednoduchá, prostá. Jejich tvůrci si nejčastěji všímali toho, jak je řeka rychlá, kudy protéká, co s sebou přináší a zda je čistá (“bílá“). Vzpomínka na dávnou čistotu řeky přetrvává nejen ve jménu Labe (albh znamená bílý), ale i Cidlina, jejíž jméno je zřejmě odvozeno od indoevropského „skeid“, tedy „čistý“.
Tak nevznikaly názvy řek jen v Česku, ale i v dalších částech Evropy, jak připomíná jméno severočeské Jizery, na první pohled velmi slovanské. Téměř stejně se ale jmenuje německý Isar, vlámský Ijser, francouzská Isére či britská Aire (dříve Isara). Taková shoda není náhodou. Všechny tyto názvy asi vznikly už za prvních Indoevropanů a všechny označují totéž: bystře proudící, rychle se pohybující vodu - takovou, jakou najdeme i u Jizery.

V každém případě jako první známe obyvatele Svitavska máme Kelty (kmen Bójů), kteří nepochybně pojmenovali hlavní tepny své země - Svitava k nim bezesporu patřila. Příchozí Germání celkem logicky přejímali jména od místních. Po Germánech tyto zažité názvy přejímali Slované.
Jinými slovy - je absurdní, aby třeba v šestém sedmém století se u řeky Svitavy usadili Slované a řekli si řeka je světlá, svítí tak to bude svit a přidáme k tomu indnoevropské ava, aby to bylo mezinárodní.

Navíc samozřemě Svitava není a nebyla rozhodně nějaká horská bystřina řeka, která by svítila - je to povětšinou potok, následně pomalá říčka, s tmavými kameny obrostlými řasami. V minulosti byla navíc obklopená mokřady a močály a obrostlá houštinami

Ale vraťme se prajazykům a původu jména Svitava. Logicky bychom měli použít ovšem první doložený zápis jména naší řeky - a to Zuitawa Zuitawa v historických pramenech může být latinskou snahou zachytit keltsko-germánskou výslovnost. Písmeno Z se často používalo pro vyjádření sibilantů (sykavek), které v původním keltském dialektu mohly znít mezi „s“ a „tz.

Jedna teorie vychází ze stejných výše uvedených jazykových a historických premis - Jiří svoboda píše že Stejný název Svitava má i menší říčka nedaleko České Lípy, kde je doložena i stejnojmenná obec. Cituji: „Oba dva toky, tedy jak moravská řeka, tak i severočeská říčka však mají něco společného. Tím určujícím jmenovatelem je poměrná blízkost zemské hranice, v Čechách se Saskem a na Moravě s Čechami. Je tedy velmi pravděpodobné, že i název nebude tak jednoznačně slovanský. Vysvětlení nabízí keltské jazyky. Velština zachovala slovo swydd s významem úřad, panství, ve smyslu správní jednotky. Je tedy velice pravděpodobné, že název řeky pochází z původního *swydd-ava - hraniční řeka (řeka oddělující od sebe dvě panství).“

To zní rozumně ale… Svitava je sice skutečně hraniční řekal po staletí ale rozhodně ne po tisíciletí - v těch laténsko keltských - žili Keltové na obou stranách řeky - památky po nich máme u Jevíčka i u Litomyšle. Svitava proi ně nebyla hranice ale komunikace, řeka podél níž se usazovali, a podél které probíhal obchod.

Jak to tedy je?
Milan Majtán: Jazykovědec, který se zabýval starými názvy vod u mnoha názvů s předponou Su- (která se objevuje napříč Evropou) pracuje s indoevropským kořenem *su- ve významu „dobrý/vlastní“.
V keltských jazycích (i v indoevropském základu) je předpona su- (v galštině i staroirštině) jednoznačným označením pro „dobrý, příznivý, blahodárný“.
Přípona -ava vychází z indoevropského kořene *ab- nebo *apa (voda/řeka).

Když spojíme su dobré a příčinou pro vodu awa máme Su-it-ava dobrá-tekoucí-voda (tj tekoucí voda - řeka tedy možná dobřá řeka.
Tento kořen najdeme v mnoha keltských jménech (např. bůh Su-cellos – „dobře bijící“)

Slované si později jméno lidově etymologicky upravili – zvukově podobné „Suit-“ si spojili se svým slovem „svit“, i když to barvě vody neodpovídalo.
Závěr že Svitava je „Dobrá voda“ (Su-it-ava) je nejen elegantní ale vysvětluje nesoulad mezi názvem a reálným vzhledem řeky lépe než verze o „světlé vodě“. Oporu bychom našli i v zahraničí- Suir (Irsko) – typicky keltská řeka, jejíž název se odvozuje z Su-vios (Dobrá voda).
A samozřejmě Zwit- / Suit- – kořen, se v různých variacích objevuje např. v alpských oblastech, kde Keltové také sídlili, jako označení pro „životodárné“ nebo „dobré“ toky.
Svitava je tedy Dobrá voda. Paradoxně i dnes - je ve Svitavě i dnes dobrá voda, od hradecké čističky je tato nevzhledná tmavá říčka dokonce pstruhovou vodou.