Nechtěl jsem se k úmrtí Karla Gotta vyjadřovat, neboť z mého pohledu očekávaně umřel starý muž, který byl už několik let velmi vážně nemocen. Pak jsem ale narazil na anketu, zda slavný zpěvák má či nemá mít státní pohřeb.
Samozřejmě, že Karel Gott státní pohřeb mít nemá. Avšak asi tak dvě minuty poté, co jsem se o jeho smrti dověděl, mě napadlo, že státní pohřeb nejspíš mít bude. A co by na tom vlastně mělo být tak pobuřujícího? V zemi, kde může úřadovat trestně stíhaný premiér, jemuž kontroverzní prezident navíc slíbí dopředu milost, je státní pohřeb pro takovou megastar popové hudby, jakou byl Karel Gott, jen logickým vyústěním.
Když jsem však zahlédl zmíněnou anketu, došlo mi, o co po smrti super-populárního zpěváka jde. Vlastně o to samé, o co šlo po celý jeho život v šoubyznysu. Je nutné si napřed položit otázku – proč byl Karel Gott tak moc oblíbený? Byl bezpochyby vynikající zpěvák. Jenže skvělých zpěváků bylo víc. U nás jeden určitě – Waldemar Matuška. Byl přinejmenším stejně vynikající interpret jako Karel Gott, měl dokonce větší hlasový rozsah, úžasný projev a byl i dobrý herec.
A svého času byl Matuška zrovna taková hvězda jako Gott. Sám božský Karel dal aspoň jednou k lepšímu, co mu Waldemar řekl po jistém ročníku ankety zlatý slavík. Prý něco v tom smyslu, že Karel sice vyhrál, ale dělal pro to všechno možné, zatímco on nedělal prakticky nic a byl druhý. A v tom to je, Karel Gott chtěl a uměl být slavný, kdežto Waldemar Matuška o to příliš nestál a vlastně to ani neuměl, jemu bylo dobře s Kamarády táborových ohňů.
V písni „Zůstanu svůj“ zpíval Gott, že „jeho písně nešidily“, a to je stoprocentní pravda. Všechny písně zpíval upřímně pro lidi. Bylo na něm vidět, že své obecenstvo miluje a že zároveň miluje potlesk, že se rád hřeje v atmosféře svých koncertů i pozornosti, které se těšil všude, kam přišel. Spojila se v něm pozoruhodně nefalšovaná radost z toho, co dělá, s touhou po slávě a obdivu, umění i kouzlo osobnosti. Lidé věděli, že opravdu zpívá pro ně a milovali ho. Není se tedy čemu divit, že teď, když umřel, jsou skutečně smutní.
Všechno ostatní je už jen otázka public relations. Co tím myslím? Na počátku své pěvecké kariéry Karel Gott moc zpívat neuměl. Vyprávěl mi můj otec, mimo jiné muzikant s absolutním hudebním sluchem, jak se zhrozil, když ho někdy na konci padesátých let poprvé slyšel zpívat v kavárně Vltava. Gott měl ale obrovský hlasový i jiný potenciál, a tak se lidem ze šoubyznysu, kteří s ním a pro něj postupně začali pracovat, vyplatilo do něj investovat – aby se naučil profesionálně zpívat, pohybovat se na pódiu… Karel Gott jim to stonásobně vrátil, neboť se stal strojem na peníze i popularitu.
Ještě kdysi za socialismu jsem si myslel, že je Karel Gott prorežimní zpěvák a že je jeho sláva uměle vytvořená a podporovaná. Možná to tak bylo, ale já jsem později pochopil, že tyhle věci, ani to, že řečnil při podpisu anticharty, nejsou v souvislosti s ním vůbec důležité. On prostě byl svůj a takovým zůstal a během let se stal naprosto mimořádným, živoucí legendou, která nemá srovnání.
Podobně byl Karel Kryl v jiné muzikantské oblasti a v jiných společenských souvislostech mimořádný a už za svého života legendou, která nemá srovnání. Ačkoli to působilo na první pohled divně, možná bylo příznačné, že tito dva Karlové – Gott a Kryl spolu zpívali v převratných listopadových dnech před třiceti lety před davy demonstrantů státní hymnu.
Pozn.: V průběhu psaní tohoto blogu jsem se dověděl, že v úvodu zmíněný premiér couvl od jím navrženého státního pohřbu pro Karla Gotta a místo toho bude prý pohřeb pouze se státními poctami, a ještě není úplně jasné, kde bude. Tak uvidíme, co z toho nakonec vzejde.
