Váš optimismus vám tak trochu závidím. Jsou zde po krocích nastavována segregační pravidla a obávám se, že vzhledem k možnosti výskytu všelijakých nových mutací a z toho plynoucí vakcinační anabáze se těchto zaváděných totalitních praktik nejspíš jen tak nezbavíme. Koneckonců, když jeden systém zla doslouží, je vždycky možno zhypnotizovanému davu předhodit nový.

Jako vždy, je pouze na nás, kam až to necháme zajít. Ale v tomhle jsem i já opatrný optimista.

Hezký den.

Můj optimismus? Pane Jeřábku, to jste uhodil hlavičkou o hřebíček a možná byste potřeboval něco na povzbuzení myšlení. Co říkáte? Jinak s obsahem vašeho příspěvku v podstatě souhlasím.

Já jen nechápu, jak si to znovu a znovu občané nechají líbit. Historicky se to neustále opakuje.

Nechají, protože jde pořád o nové nepoučitelné lidi a ty věci se odehrávají v jiných kulisách.

Já se zjevně mylně domnívám, že lidé přemýšlejí, chápou souvislosti a predikují výsledky.

Také asi podceňuji skutečnost, že strach je skvělým manipulačním nástrojem.

Jinak článek je jako vždy bezvadný, jen pan Jeřábek zřejmě nevěří, že je z toho cesta ven. Osobně si myslím, že je čas na pokojnou vzpouru. K tomu je ovšem potřebná jednota. Kdyby v jeden den všichni všechno otevřeli, ráda bych věděla, co by se asi dělo.

Přemýšlení je zvláštní věc. Lidé přemýšlejí a jsou navíc přesvědčeni, že přemýšlejí, ale ve skutečnosti místo myšlení většinou spekulují, padají do lstivých pastí a podléhají manipulacím.

Já s panem Jeřábkem souhlasím, jen mě překvapilo, že nepostřehl mou ironii a má ji za optimismus. Mám podobné obavy jako on, ale možná mě to momentálně tak netíží, protože se mi beztak nechce moc žít.

Reaguji na vaši poslední větu, pane Kvapile. Kdysi jsem byla na tom stejně jako vy.

Člověk má dvě možnosti, tu jednodušší, odejít, nebo zvolit život, který uz bude úplně jiný, s čímž se musí smířit, což je hodně těžký, ale stojí za to ho zvolit.

Přeju vám hodně sil, nic jinýho se s tím dělat nedá.

Ale já žiju, jak je patrné. Mám lidi, kvůli kterým to stojí za to. Jen mě to strašně bolí. Včera jsem byl u doktora na kontrole a říkal jsem mu, že jsem byl přesvědčený o tom, že zatřepu kopyty dřív já. A on mi na to řekl - to by se vám líbilo. Že ti, co zůstanou, jsou na tom hůř.

To ale nesmíte, přeci jen život je vzácný, i když někdy těžký. Chápu vaše deprese, zažila jsem to podobně před léty a vlastně ještě kdysi, když odešel můj otec.

Vašich zkušeností a moudrosti je zde na světě potřeba.

Vím, že máte pravdu. Je to ale nespravedlivé. Moje žena byla mnohem lepší člověk než já. Byla anděl, neprosto nezáludná, přející, laskavá, dovedla pomoci, nikdy mě nepodrazila.