Žil jsem s andělem

Pod mým blogem „Jak je to s těmi manželstvími“ se objevil názor, že popisuji-li krizi manželství, nízkou porodnost, vysokou rozvodovost a související utrpení dětí, nelíčím vývoj společnosti, ale její špatný stav a vlastně úpadek.   

Mnozí mají samozřejmě pocit, že naše společnost upadá a spěje k zániku. Symptomů k takovému mínění mohou najít spoustu. Já jsem ale přesto přesvědčen, že se společnost pouze mění, tak jako se měnila stále po všechna uplynulá staletí, ba tisíciletí. Mám k tomu dva „pádné“ argumenty. Prvním je hliněná destička, která se našla někde na území starověkého Sumeru, takže může být klidně pět tisíc let stará, na níž stálo: „Není již dnes, jak kdysi bývalo“.  

Z onoho dávného výroku přímo dýchá postesk, že společnost spěje ke zmaru, a přesto přežila, jistě ve změněné podobě, několik dalších tisíciletí. Na druhé straně – co je to pět tisíc let z hlediska vesmírného času? Z tohoto úhlu pohledu je jasné, že jednou zmizí nejen člověk, ale s ním i celá planeta, sluneční soustava… Zůstanu však jen u lidských měřítek. A přichází čas na můj druhý argument, který uvedu šířeji. 

Transcendentálně idealistického pruského filozofa Immanuela Kanta (který mimo jiné věřil, že člověk má spoléhat na svůj rozum a na své smýšlení, neboť to, co považuje za správné pro sebe i své okolí, skutečně správné je, a který se domníval že vlastní vůle by měla platit jako obecné platný zákon, neboť jsme se již narodili s vrozenou morálkou) prý na světě udivovaly jen dvě věci: hvězdné nebe nad ním a mravní zákon v něm. To se dá přeložit tak, že podstatné a neměnné jsou jen dvě věci – vesmír s jeho zákony a dobro v podobě lidské morálky, která se jeví jako nadosobní princip. Těm dvěma věcem jsme pak všichni podřízeni. 

To je jistě hezky řečeno, ale třeba z ontologického hlediska se bude jevit dobré to, co podporuje naplnění smyslu uloženého bytosti a od ní vyžadovaného, a naopak zlé, co naplnění smyslu brání. Jenže existenciální stanovisko říká, že hodnotám nelze učit, musíme je žít a nemůžeme přitom dát smysl jinému životu, na cestu mu můžeme přidat jen příklad celého našeho bytí. 

Nejzajímavější je však fenomenologický pohled. Podle něj člověk nejen hledá smysl, ale v důsledku své vůle ke smyslu jej i nalézá, a sice dvojí cestou. Jednak vidí smysl v tom něco dělat nebo tvořit a zároveň v tom něco prožít, někoho milovat. A také v situaci beznadějné, vůči níž stojí bez pomoci, vidí za jistých okolností smysl. Na čem záleží, je stanovisko a postoj, s nímž se střetává s nevyhnutelným a nezměnitelným osudem. A to mu dovoluje vydat svědectví o něčem, čeho je schopen jen člověk: přeměnit utrpení ve výkon. 

A v této jedinečné schopnosti člověka – přeměnit utrpení ve výkon – vidím budoucnost lidstva. Vrátím se však z filosofických výšin k věcem praktického života, tedy k otázkám manželství, které jsou tématem mého textu. V diskusi pod mým textem „Jak je to s těmi manželstvími“ ocitoval jeden debatér část článku z Rheinichse Zeitung z roku 1848, jehož autorem je prý známý německý filosof.  

V tom článku stálo: „...Znovu opakujeme větu, kterou jsme již řekli: „Nemůže-li zákonodárství nařídit mravnost, tím spíše nemůže prohlásit za právo nemravnost.“... Kdyby manželství nebylo základem rodiny, nebylo by předmětem zákonodárství, tak jako jím není například přátelství. Tito lidé berou tedy v úvahu jen individuální vůli, či lépe řečeno libovůli manželů, ale neberou v úvahu vůli manželství, mravní substanci tohoto vztahu...“ 

Známý německý filosof dále píše: „Nikdo není nucen uzavírat manželství; ale každý, jakmile manželství uzavře, musí se rozhodnout, že bude dbát zákonů manželství. Ten, kdo uzavírá manželství, nedělá, nevynalézá manželství, zrovna tak jako plavec nevynalézá povahu a zákony vody a tíže. Manželství se tedy nemůže podřizovat jeho zvůli, nýbrž jeho zvůle se musí podřizovat manželství. Kdo svévolně rozbíjí manželství, ten tvrdí: zvůle, bezzákonnost je zákon manželství...“ 

A debatér ocitoval z filosofova článku ještě jednu pasáž: „Pokud však jde o manželství, může zákonodárce stanovit jen to, kdy manželství smí být rozloučeno, tj. kdy je co do podstaty už rozloučeno. Soudní rozluka může jen zaprotokolovat vnitřní rozpad. Zákonodárcovo stanovisko je stanovisko nutnosti. Zákonodárce tedy ctí manželství, uznává jeho hlubokou mravní podstatu, považuje-li je za dostatečně silné, aby mohlo přestát mnoho kolisí a zachovat si při tom svou podstatu. Měkkost k přáním individuí by se převrátila v tvrdost k podstatě individuí, k jejich mravnímu rozumu, který se ztělesňuje v mravních vztazích.“ 

Onen německý filosof se ohání mravností na všechny strany, v duchu Kantova mravního zákona, a zmíněný diskutér s ním souhlasí. Má to jen jednu vadu na kráse, diskutér sám je rozvedený a znovu ženatý. Když jsem mu napsal, že jako rozvedený nemá co kázat ani moralizovat, odpověděl, že on byl rozveden, nechtěl to, podal vůči rozvodu odvolání, ale neuspěl a abych prý vážil slova. Ejhle, když jsem jej zcela záměrně začal „hodnotit“ podle jednoho kritéria, okamžitě se naježil a ohradil se vůči tomu.  

Avšak že on a mnozí další, kteří mají plná ústa morálky, posuzují například homosexuály jen podle kritéria, s kým mají sex, jemu a jim vůbec nevadí. Podstata je v tom, že se lidé mají posuzovat komplexně, když už se posuzují, totiž jako lidské bytosti. Třeba já bych mohl „kázat“, protože jsem uzavřel jen jedno manželství, na rozvod jsem nepomyslel nikdy, a žil jsem se svou ženou 43 let, než mě letos na začátku roku navždy opustila. Mohl bych i tvrdit, že jsme se svou ženou přidali svým dcerám na cestu životem příklad celého našeho bytí. Přesto to tvrdit nebudu a nebudu ani kázat, protože to není moje zásluha, nýbrž výhradně mojí ženy. Člověk se přece nerozvádí s osudovou ženou, ani s nejlepší ženskou na světě. 

To poslední nepíšu jen ze svého pohledu. Moje žena byla tou nejčistší bytostí, kterou jsem poznal, andělskou bytostí, jak teď vím, řada lidí o ní řekla, že byla svatá. Nepředstavujte si však pod tím něco okázalého. Má žena byla neokázalá, na první pohled běžná žena. Byla však nezáludná, přející, laskavá, soucitná k utrpení živých bytostí, utrpení jiných ji zraňovalo, obětavá, schopná pomoci, odpouštějící, milující, veskrze lidská... Máti mi kdysi řekla: tahle holka tě nikdy nezradí. A ona měla postřeh. Manželka nebyla schopná podlosti ani nízkosti. 

Moje zásluha na našem vztahu spočívá pouze v tom, že jsem okamžitě uviděl ono fluidum, které z ní vyzařovalo a pochopil, že ona je jediná, s níž nejen chci, ale mohu žít. Od chvíle, kdy mě opustila, se snažím žít bez ní a moc mi to nejde. Svým odchodem mi ale možná vzkázala, abych se pokusil navázat na její lásku a lidskost. 

Jsem jen obyčejný chlápek se spoustou chyb a nectností, ale než se do mě dáte v diskusi, byť jen na okamžik zkuste připustit, že jsem potkal anděla a žil jsem s ním. Anděl se pozná podle toho, že má v srdci lásku a je vždy lidský. Pokud se člověk rozhodne jednat lidsky, rozhodne se pokaždé správně. Pak už nebude muset zkoumat, zda to, co dělá, je morální a dobré, zbaví se předsudků a veškeré zloby. Tak prosté je to, a přitom tak neskutečně těžké.